10 postřehů z Montessori

DSC_0195

Máme to štěstí, že naše Valérie chodí do školy, která staví na první místo dítě, jeho přirozenost a vrozený potenciál. Není to extrém typu Summerhill nebo Sudbury Valley. Každopádně je to však škola, která se místo většinového důrazu na poslušnost a pod-řízení snaží rozvíjet zodpovědnost a sebe-řízení. Myslím, že tak z dětí nevytváří většinové "robot-niky", ale pomáhá vychovat svobodné lidské bytosti, které myslím, že mnohem víc rozumějí sami sobě, životu a fungování lidské společnosti. Před časem jsem měl možnost v naší škole strá 1. Instituce vs. společenství. Ve většinovém světě je škola institucí, která je 100% dodavatelem vzdělání dětí. Po rodiči nevyžaduje víc než dítě ráno do školy dopravit, odpoledne ho vyzvednout a po večerech a o víkendech dřít na domácích úkolech. Svobodnější školy nejsou zpravidla “institucemi”, ale “společenstvími”. Učitel, žák a rodič zde tvoří tým, sdílející smysl a hodnoty. Jde jim většinou o stejnou věc, je tu nutné spolupracovat, aktivně se zapojovat. Mimochodem den strávený v naší škole není možnost, ale vyplývá z mé úlohy rodiče. Smyslem je pomoci mi lépe pochopit, jak naše škola funguje a tak se lépe zapojit.

2. Bezchybnost vs. inovace. Přijde mi, že dosavadní (industriální) model uspořádání firmy i školy je výborný, pokud se věnujete rutinním, exaktně definovaným úkolům s cílem maximalizovat efektivitu a minimalizovat chybovost. Pokud ale chcete inovace (to hlavní, co v 21. století odlišuje firmu úspěšnou od neúspěšné - viz Na čem dnes záleží) je třeba vytvořit prostředí, ve kterém budou lidé tvořit. A lidé budou tvořit pouze tam, kde mohou mít svobodu. Montessori a další svobodnější systémy rozvíjejí celého člověka a tedy i tvořivost.

3. Pod-řízení vs. Sebe-řízení. O těchto dvou možnostech přístupu k druhým a k sobě jsem poslední dobou už vydatně psal a mluvil (viz Seriál o svobodě č. 7). Po druhých můžeme požadovat buď poslušnost a tedy pod-řízení s cílem maximalizovat efektivitu a minimalizovat bezchybnost. Výsledkem je stejnost, stádnost a poslušnost střídaná občasným vzdorem, závislost na autoritě a nesamostatnost. Druhou možností je důraz na rozvoj zodpovědnosti a tedy schopnosti sebe-řízení a samostatnosti. Výsledkem je zde rozvoj sebe-vědomí, tvořivosti, schopnosti spolupráce a porozumění životu jako celku.

4. Motivace zevnitř vs. zvenku - Tradiční škola nám z mnoha věcí, které by většina z nás dělala ráda a dobrovolně vytvoří povinnost, jejíž splnění stimuluje nejčastěji kombinací cukru (známky, pochvaly a vidina “povýšení”) a biče (poznámky a jiné tresty). Preferuje soutěž, porovnávání, bodování,... nad spoluprací. Svobodnější systémy staví z větší míry na vnitří motivaci, která stojí na čtyřech základních lidských potřebách - potřeba mistrovství, smysluplnnosti, autonomie a sounáležitosti (Více viz seriál o svobodě - díl č. 8). Mimochodem mojí hlavní úlohou :-) zde na škole v přírodě je tzv. bodování úklidu. Zkouším přitom pozorovat, jak moc děti uklízí, aby za to dostali bod a jak moc to dělají, protože v tom vidí smysl nebo to chápou jako jedno ze sdílených pravidel pobytu na horách. Pro mě skvělá a místy dost dojemná (když vidíte, jak moc se některé děti snaží...) zkušenost.

5. Svoboda volby - Jde tedy o rozvoj sebe-řízení, schopnosti zodpovědnosti, staví se zde mnohem více na vnitřní motivaci. Klíčovou složkou vnitřní motivace je "potřeba autonomie" - vrozené nutkání si sami rozhodnout o tom co, kdy, kde, jak, s kým budeme dělat (viz např. "Svoboda pracovat na dálku"). Jak to vypadá prakticky v naší škole? Po ranním přivítání na “elipse” požádá učitel děti o to, aby se rozhodli na čem budou ten den pracovat. “Kdo už víte, řekněte.” Kdo řekl, odchází pracovat. Kdo neví, tomu učitel s rozhodnutím pomáhá. Třeba až tak, že rozhodne za žáka. Uběhne několik minut a kruh dětí se rozpouští po celém patře školy, na kterém jsou dvě další třídy prvního "trojročí". Na patře je jedna velká místnost s matematickými pomůckami, místnost s počítači a další kouty a zákoutí, kde je možné se práci věnovat. Děti si tak sami volí co budou dělat, kde budou pracovat, mohou si vybrat s kým a do velké míry i jak. Je též na nich, jaké tempo zvolí. Důležitým úkolem učitele je odhadnout míru svobody, kterou dané dítě unese. Pokud není připraveno se samo rozhodnout, rozhodne učitel ovšem s vizí prohloubit schopnost vlastního rozhodování. Kromě rozhodování o tom co, kde, s kým se učit se děti samořejmě rozhodují o dalších parametrech fungování ve škole. Například se s ostatními dohodli, jaké si pořídí do třídy zvířátko nebo když na jarmarku prodali své výrobky rozhodovali se společně o tom, jakému účelu vydělané peníze věnují. Musím říct, že mě dostalo, jak demokraticky tato rozhodování probíhají.

6. Povinnost vs. závazek - ve světě mocných a bez-mocných, dělících lidi na nikoho a někoho, stavícím na poslušnosti a vzhlížení k autoritě je základním stavebním kamenem povinnost. Koncept nutící ostatní lidi dělat, co většina považuje za správné. Manipulace do pocitů viny a strach z nepřijetí ostatními je zde hlavní motivací. Ve světě, který staví na vzájemné zodpovědnosti je alternativou povinnosti tzv. závazek, dohoda či slovo (případně stvrzené podáním ruky). Asi proto, že je naše škola součást spíše nesvobodného systému, i zde slyším slovo povinnost častěji než by mi bylo milé. Ovšem při pobytu uvnitř převažuje důvěra plynoucí z ochoty a schopnosti nakládat se vzájmenými závazky a spolehnutí se jeden na druhého.

7. Role učitele - Učitel není v tomto systému capo di tutti, mistr světa amoleta, před kterým se žáci i rodiče třesou (i když mám obavu, že i tací se i v tomto systému najdou). Je to spíše partner, který má do velké míry stejná práva a zodpovědnosti jako žáci. Jeho úlohou tak není plnění dětských hlav nepotřebnými znalostmi postrádajícími smysl, rovnání dětí do latě a další aspekty vojenského drilu. Jeho úkolem je spíše vylaďování se na společném smyslu, hodnotách a především asistence při učení a dosahování výsledků. Tento učitel tedy není klasickým manažerem, ale spíše lídrem či koordinátorem, který pomáhá či dokonce slouží dětem v tom, aby "rozkvetly" v to, v co má kdo rozkvést.

8. Symboly moci. Žijeme ve společnosti, která se organizuje vertikálně do hierarchické pyramidy. Čím výše, tím více moci. Tento systém stojí především na strachu. Z autority (v tomto smyslu slova) je třeba mít pořádný vítr. Aby bylo zřejmé, kdo kam patří, lidská (a jakákoli jiná hierarchicky zorganizovaná) společnost si vyvinula symboly, které odlišují mocné od těch méně mocných či bezmocných. Pokud chcete po členech společenství maximální zapojení, kreativitu a vášeň, je třeba hierarchii (v tradičním smyslu slova) zbourat a zbavit se co možná nejvíce symbolů, které zvýrazňují nadřazenost. Všimnete si tak, že ve svobodnějších školách/školkách se učitel cíleně "ponižuje". Třeba tak, že si jenom dřepne či sedne, aby se výškově dostal na úroveň dítětě či dokonce pod něho. Naše Valérka vždy ráno vyhlíží naší paní učitelku a když ji zahlédne křičí: “Karin, Karin, Karin!!” Máte pocit, že volá na kámošku. Ano, tito učitelé přistupují k dětem jako rovný k rovnému, jako přátelé. Tykaní a další ne-symboly jsou samozřejmostí. Jejich autorita nestojí na strachu, ale na přirozené autoritě, tj. především odbornosti a charakteru.

9. Angažovanost vs. “práce” - Protože nejsou tyto školy institucemi fungujícími v továrním, "dodavatelském" duchu, ale spíše svobodnými společenstvími, jejich smysl není "kapitálo-tvorný" (počet žáků, prospěch, pořadí v testech, rozpočet,..), ale spíše "socio-tvorné" (rozvoj osobnosti, rozvoj komunity, podpora kvalitního a všestranného vzdělávání). Proto je v těchto společnostech (ať je to škola, firma či cokoli jiného) diametrálně jiná míra angažovanosti. Přece jenom vydělat firmě pár set tisíc korun nebo ve škole získat dobré výsledky v testu většinu lidí dlouhodobě nenadchne. Podílet se ale na něčem větším, pomoci dětem nalézt a rozvinout své vrozené dary, propojit se s ostatními a tak přispět k lepšímu světu pro většinu z nás už ale mnohé lidi v klidu nenechá. Učitelů v naší škole tak “nechodí do práce”. Místo toho se věnují dětem, vyrábějí pomůcky, jezdí s dětmi po výstavách a výletech, debatují s rodiči, vzdělávají se, rozvíjejí školu...

10. Zkoumání a pomůcky vs. biflování - Když se Valérky ptám, čemu se ten den ve škole věnovala zatím nikdy mi neodpověděla tak, jak odpovídá asi většina dětí: matematice, češtině, přirodovědě,... To vyplývá ze samé podstaty Montessori. Děti zde nebiflují oddělené a vzájemně nesouvisející předměty. Základem je práce s pomůckami. Montessori má pomůcku snad na všechno. Taková Montessori pomůcka je ve své podstatě hra, která učí. Děti si tak vlastně do velké míry (řízeně) hrají a přitom se učí. To vše v souvislostech.

Myslím si, že svoboda v práci začíná v dětství. To jsme se snažili říct už vloni na Svobodě NaŽivo. Škola (nebo obecně vzdělání, kterým si v dětství a v období dospívání projdeme) tak sehraje obří úlohu v tom, jak v dospělosti přistupujeme k práci, vztahům a obecně k životu. Zároveň pozoruji, že škola je firma, učitel šéf a žák zaměstnanec. Zatímco většinová škola funguje na stejných principech jako moderní firma (detailní popis DNA moderní firmy najdete v Peníze, nebo život? v části o Otesánkovi), svobodnější školy mohou být studnicí inspirace pro svobodu v práci. Dokonce si myslím, že je možné vzít jejich metodiku a podle ní do určité míry zorganizovat práci ve firmách! Pro mě osobně je studium svobodnějších přístupů ke vzdělávání klíčovým zdrojem poznání toho, jak funguje lidská svoboda a svobodná společnost jako celek.