Může to být nějakých pět, sedm let, co mi došlo, jak moc potřebujeme my lidé patřit do skupiny jedinců sdílejících společný smysl a hodnoty. V Bowling alone („Hrát kuželky sám“) mi došlo, proč je tolik lidí v naší společnosti na “práškách” (viz např. zde). Začal jsem si všímat, že šťastný člověk je především ten, který je součástí nějaké komunity – prostě ten, který „nehraje kuželky sám“. Došlo mi, že úspěšná firma, která přitahuje lidi jako žárovka můry, je ve své podstatě komunita jedinců sdílejících společné principy a rituály. Klíčová je dle mého komunita v místě bydliště. Došlo mi, že šťastní a zdraví lidé v místě svého domova „žijí“. Ne, že tam pouze „bydlí“, tj. ne, že ráno odjedou do práce, večer se vrátí a veškerý život – pokud tam vůbec nějaký provozují – se smrskne na víkendy a několik málo svátků v průběhu roku.

Mám pocit, že tohle mi už definitivně došlo. Proto jsem se před lety vrhnul do studia principů cohousingu a dvakrát se pokusil něco takového vybudovat (Kde domov můj?). Pak mi došlo, že na to nemám, a že se prostě zabydlíme v příjemném místě na okraji Prahy (kde bude prostor, vzduch, příroda a hlavně prima škola a školka), a že se až tam pokusím najít lidi, kteří chtějí tam, kde bydlí, i žít. Lidi, kteří si dovedou představit, že vztah s jejich sousedy může obnášet víc, než jen občasný pozdrav. Vypadá to, že „mám štěstí“ – v Komořanech totiž už nějaký pátek působí „rodinné centrum Komůrka„, které je dnes ve své podstatě sdružením několika žen/matek, které se snaží dávat lidi v Komořanech dohromady, pořádají různé akce pro maminky s dětmi i pro ostatní a celkově tak usilují o to, aby se tato čtvrť na jižním okraji Prahy stala veselejším a zdravějším místem pro život.

Minulý a předminulý týden jsme se poprvé zúčastnili dvou akcí, které Komůrka uspořádala a já se nadchnul podobně jako nedávno na našem školním jarmarku. V Komořanech, kde máte někdy pocit, že po setmění (i před setměním) „chcípl pes“ se v místní školce konalo „dlabání dýní a výroba lampiónků“ – viz zde… ve školce si nebylo kam sednout, co tam bylo dětí i rodičů :-). Dětem zářily oči – dlabaly, vyráběly a hrály si, jak to umí právě jen děti – „jako o život“ a rodiče buď dlabali s nimi nebo prostě jen tak probírali život. Minulou sobotu byl zase lampionový průvod – sraz v 17.00 „u kovových schodů před Hruškou“ (místní prodejna potravin)… v místě, kde je normálně „chcíplý pes“ bylo opět několik desítek dětí a rodičů, které na dálku vypadaly jako roj světlušek. Valentýna, Valérie a Yaye (naše africká kamarádka) byly úplně nadšené a ani to, že Valentýně shořel na závěr lampión, nás „nerozložilo“ :-). Nebýt dlabání, nebýt průvodu, většina z nás by pravděpodobně seděla ve svých bytech … :-(.

Proč o tom píšu? Došlo mi na tom něco podstatného… něco, co slyším stále hlasitěji – především v tzv. třetím světě. „Dejte moc ženám a ony změní svět!“, to říká Muhamad Yunus, který ve své Grameen bank půčuje téměř výhradně ženám. Bono, Bob Geldof a další zástupci Afriky často opakují to, že bídu ukončíme tak, že dáme vzdělání ženám. Zajímavé hlasy vnímám i z Norska, Švédska či dalších evropských zemí, které zavedly či zavádějí kvóty pro množství žen v byznysu a politice, díky kterým se do čistě mužské hry mohou po dlouhé době dostat právě ženy. Ženy z Komůrky jsou pro mě mým osobním příkladem toho, co parta žen, která chce od života víc, dokáže.

Myslím si, že náš svět mohou změnit jen Ženy. Ženy s velkým „Ž“.

Kromě nich jsem v našem novém domově narazil i na další fascinující Ženy – na radnici pro Prahu 12 (kam Komořany spadají) – na Evu Tylovou a Danielu Rázkovou. Možná je to shoda okolností, že i zde jsou to právě ženy, jejichž agendou je rozvoj (komunitního) života (a ne třeba hloubení tunelů, nové herny a supermarkety, nákupní centra a kancelářké budovy). Že právě ony organizují nespočet (na první pohled) drobných aktivit, jejichž cílem je „život“ – dávání lidí dohromady, ať už je to společné sázení stromů jako zvukové clony nebo tzv. „sázení stromů za potomky“, jarmarky, poníci, koně nebo ovečky pro děti, lampionový průvod, komunitní kompostování, podpora místních škol (mimo jiné i té naší, kde právě především díky Evě Tylové vzniká projekt ojedinělé Přírodní zahrady) a spolků (mimo jiné i naší Komůrky – kde momentálně usilujeme o získání prostor pro rozšíření akvivit sdružení – viz slideshare v úvodu). Mimochodem i za výjimečností naší školy stojí též především právě Ženy.

Naše společnost je mužská hra. Pokud se má zásadně změnit, je třeba tuto hru přenastavit tak, aby se jí chtěly a mohly účastnit i ženy. Teprve potom se pohneme dál.

Peníze, nebo život?, na přednáškách i jinde se snažím často poukazovat na to, jak moc se náš dnešní systém podobá hře „Škatulata hejbejte se“ (někdo tomu říká i obíhaná). Společnost je zorganizovaná pyramidálně s „nejobyčejnějšími“ místy (kterých je též vždy nejvíc) dole a těmi “lepšími místy” nahoře s tím, že společnost své členy (od dětství) programuje tak, aby chtěli/museli tuto hru hrát. Pokud jste tu hru někdy hráli, možná jste si všimli, jak moc jsou třeba ostré lokty, že to celé stojí na soutěži a klíčová je například bez – ohlednost,… prostě vlastnosti, v kterých vynikají od přírody spíše muži. A já docházím poznání, že pokud máme naší společnost posunout k větší radosti, zdraví a obecně k udržitelnosti, je třeba naše firmy, školy a společnost jako celek, stavět jinak než jako škatulata – tak, aby se mohly/chtěly zúčastnit i ženy (a zároveň měly i šanci uspět). Věřím, že právě Ženy (ty s velkým Ž) změní náš svět.