Zažil jsem něco unikátního…

Foto: parri67 I tell and I live

Možná je to realita, možná z toho nic nebude, ale minimálně jsem zažil něco velmi působivého a unikátního. Hodně z nás řeší ve svém životě neustálý „boj“ se svým okolím. Řešíme nesouhlasné postoje svých kolegů, nesouhlasíme s názory své manželky a v neposlední řadě neustále korigujeme život těm nejmenším, kteří, ať si říká kdo chce co chce, nás dovedou velmi rychle vykolejit. Za to je pak s větším či menším úspěchem peskujeme a s jistotou sobě vlastní jim sdělujeme, co a jak že to vlastně mají dělat. Setkáváme se s tím 24 hodin denně, protože se to dotýká našeho bytí – naší existence.

Můžeme ráno nasednout do modrého vlaku, můžeme zkoušet den bez negativismu, ale realita všedního dne nás stále dohání a nenechává v klidu. Nebojím se říct, že nás stresuje, a to i ve chvíli, kdy se teoreticky vzato cítíme v pohodě. Mám tím na mysli, že naše podvědomí pracuje nepřetržitě a schovává vše, co jsme kdy zažili, nedořešili, nevyrovnali se s tím a nesmířili se s tím. To vše my podvědomě přijímáme jako běžnou součást našeho bytí, a i když někdy cítíme, že je tam něco co nás svazuje, co je špatné, tak vzápětí nás strhne zase ten autopilot a my tak nenajdeme ani sílu, ani čas a způsob se s tím poprat.

Prožil jsem něco, co proniklo přímo do mého podvědomí. Něco, čemu nerozumím a co ve mně zanechalo silný zážitek. Takové kolísání emocí a pocitů ve své hlavě jsem ještě nezažil. Strmé pády a lehké vzestupy, to vše bylo součástí něčeho, co jakoby leželo mimo mne. Prožil jsem něco, čehož jsem byl součástí, ale neměl jsem na to vědomý vliv. Něco, co mně otevřelo cestu k mému vnitřnímu já a dovolilo mi vyrovnat se sám se sebou. Se sebou. V tom tkví ten svízel. Dovolím si tvrdit, že v našich životech řešíme většinou to, co se děje kolem nás. Řešíme za druhé jejich životy, problémy, stresujeme se ze situací, ať už se nás bezprostředně týkají nebo netýkají. Radíme svým nejbližším, co je dobré a co je špatné, a stále se točíme v té spirále života. Uniká nám však přitom jedna věc, která ač se zdá být na první pohled každému zřejmá, tak v našem bytí tomu tak většinou nebývá.

Dovolím si tvrdit, že v našich životech řešíme většinou to, co se děje kolem nás. Řešíme za druhé jejich životy, problémy, stresujeme se ze situací, ať už se nás bezprostředně týkají nebo netýkají.

Už dlouho se totiž ptám sám sebe, co s tím (se sebou) udělám. Co udělám s tím, abych mohl být sám sebou a cítit se v pohodě a vyrovnaně. Co mám udělat pro to, abych vycházel vstříc svým představám a potřebám druhých. Mnohokrát jsem se to snažil probrat s mojí manželkou Zdenou, mnohokrát jsem si myslel, že pochopila moje připomínky, a klidně to řeknu – i výtky, i když jsem se je snažil vždy diplomaticky zaobalit. Víte, ono to ale nikdy nefungovalo. Pořád jsem měl a mám pocit, že jsme se vždy po určité kratší či delší době vrátili do šedi našeho bytí. Neustále jsem se ptal sám sebe, co s tím. Přeci jsem to já, kdo tvrdí, že je vstřícný, a že druhá strana, moje Zdena, je ta, která klade překážky a neustále sráží moji snahu mít vyrovnaný, barvitý a klidný život – bytí. Zamotal jsem sám sebe do smyčky, ze které pro mne nebylo uniku. Zaprvé jsem nevěděl, jak utéct, a zadruhé jsem to vlastně ani sám nechtěl. Ta síla autopilota mne táhla a stále táhne k tomu, co mne naučilo mé okolí, naše společnost.

Včera jsem měl příležitost podívat se na své nejbližší okem pozorovatele. Nezúčastněného, zato o to více emotivně napnutého. Dostal jsem možnost nakouknout do mého já. Nakouknout za hranici mého podvědomí, které je pro nás po většinu našeho života nepřístupné, a přesto má na většinu našich vědomých rozhodnutí nesmírný vliv. Ten vliv je pro nás nevědomý, nevnímáme ho, ale naše mysl s ním přesto pracuje a vyhodnocuje na jeho základě naše rozhodnutí, činnosti, pocity a konstelace (rozpoložení).

Dostal jsem možnost nakouknout do mého já. Nakouknout za hranici mého podvědomí, které je pro nás po většinu našeho života nepřístupné, a přesto má na většinu našich vědomých rozhodnutí nesmírný vliv.

Možná jsem to výše napsal moc složitě a možná to tak jen vypadá. Rozhodněte se sami. V tomto totiž tkví podstata toho, co jsem přijal za své: Aby byl člověk plný síly a energie a užíval si života v plné jeho síle současnosti, musí dosáhnout vyrovnaného způsobu bytí nejprve sám se sebou. Potřebuje sílu, energii a přesvědčení, které mu pomůže dosáhnout vysněného cíle. Zkusím naučit se věřit vnitřnímu pocitu, i když nevím, co mi říká. Zkusím pozorovat svoje nejbližší, chránit je, ale nemít snahu je změnit. Zkusím nalézt pochopení, že jsou tací, jací jsou, a s tím doufám, že přijde uvolnění, protože mi přestane vadit to, co mi na nich doposud vadilo.

Je to pro mne nová, nevyzkoušená cesta, kterou mi bylo umožněno otevřít, která mi připadá zajímavá, i když zpočátku pro mne trochu nelogická, ale kterou jsem se rozhodl v každém případě vyzkoušet. A začal jsem teď a tady a od té chvíle mi to v každém okamžiku pomáhá vyjasňovat a chápat mne samotného a působit vyrovnaněji ve vztahu k mým nejbližším.