Zaplatím za možnost pracovat!

Přesvědčení, že zadarmo ani kuře nehrabe, patří k nejrozšířenějším mýtům současného světa. Teď je sobota (27. 11. 2010) kolem páté hodiny večer, já sedím ve vlaku z Bratislavy, kde jsem byl na přednášce. Přestože jsem měl od středy do pátku relativně (emočně) obtížný začátek dalšího ročníku Cesty kolem světa, vstával jsem dnes v šest ráno, abych se do oběda dohrabal do Bratislavy a mohl si tam užít svých dalších „devadesát minut slávy“ na jedné konferenci. Za vystoupení jsem dostal láhev vína, dva koláčky a minerálku na cestu. Za tu možnost jsem zaplatil 1500 Kč za jízdenku Praha–Bratislava–Praha a sobotou od 6:00 do 23:45 (to mám dorazit domů). Sobotou, kterou jsem mohl strávit s dětma, s Péťou, s kamarády, rodiče, sportem, kulturou,… prostě čímkoli.

Nadchlo mě to! To uvědomění kolikrát jsem letos už zaplatil za možnost pracovat a jak skvělý to vždycky bylo. A jak parádní bude nejspíš vždycky pracovat pro ten pocit pohlcení, který přichází pokaždé, když člověk dělá to, v čem je dobrý, v čem vidí smysl, a co si může sám řídit. A když už chce člověk přemýšlet v termínech „co za to“, jak skvělý je pracovat za „zkušenost“, za ten adrenalin a za „flow“. V jakém kontrastu jsou tyto zážitky k obecnému přesvědčení, které dává rovnítko mezi slovíčka „práce“ a „peníze“!

A že těch příkladů je! Můj kamarád Ondra dostal třeba dárek – možnost si o víkendu zabagrovat. Tato možnost vychází v nabídkách tzv. „zážitkových agentur“ na nějakých 2,5 – 10 tisíc Kč. Stejně tak si člověk může zkusit třeba vyvážet popelnice za 3900,- na 2,5 hoďky, obsluhovat lidi v kavárně, nebo si i jít zamakat do továrny. A zaplatit za tu zkušenost až několik tisíc korun. A hlavně to celé považujeme za ZÁŽITEK – alespoň tak tuto práci pojmenovávají ti, kteří tu možnost zprostředkovávají.

No řekněte, není to postavený na hlavu? Přece práce = výplata. A dobrý výkon = dobrá odměna a naopak. Jsme přesvědčení o tom, že když chceme zvýšit výkon, je třeba přitlačit na odměny. Ideálně přihodit i stravenky, manažerskou zdravotní péči v Santé nebo Medicoveru, určitě služební auto, ideálně i lepší kancl a stopro iPhone/iPad. Zalistujte si náborovými inzeráty! Vyzpovídejte personalisty. Pobavte se s majiteli i manažery firem. Zeptejte se učitelů. A nezapomeňte na rodiče. Prakticky každý vám potvrdí, že chcete–li lepší výsledky, je třeba si připlatit. Čím lépe lidem zaplatíte, tím lepší práci odvedou. Toto přesvědčení je v nás zakořeněné tak hluboko, že si vůbec nedokážeme všimnout, jak moc je mylné a zcestné.

Já právě čtu poslední práci Dana Pinka, s názvem „Drive – překvapivá pravda o motivaci“, jednoho z předních kazatelů nových objevů na poli lidské motivace. A všechno mi do sebe krásně zapadá. Moje přednášky, za který platím. Ondrovo bagrování o víkendu za pár tisíc korun. Nebo přednáška paní Nováčkové minulou sobotu na pražském TEDexu. A doslova mě dostává ten do očí bijící kontrast mezi tím, co víme díky posledním objevům vědy (i vzhledem k vlastnímu pozorování a zkušenostem) a mezi tím, v co věří většina firem, škol, státních institucí a nebo i rodičů.

A tak si držme palce, aby se nám dařilo stále lépe chápat podstatu skutečné motivace a tedy svobodného a šťastného života. Abychom tak většinu té nejaktivnější části existence nestrávili honěním něčeho, co má nevalný smysl tak, jak to dělá osm z deseti z nás.

A co vy? Také někdy platíte za možnost pracovat? Nebo občas pracujete bez potřeby inkasovat? A všimli jste si, co to s vámi dělá? A co s vámi na druhou stranu dělá cukr a bič? Podělte se, prosím. Ocením to a tuším, že tu nebudu sám. Díky.

P. S.: Připomeňte si TED talk Dana Pinka na toto téma: Co nás motivuje?