www.Linnette.cz

Zápisník vděčnosti. Už jsem o něm psal – viz Zpráva o štěstí. Dnes je to už nějaký pátek náš rodinný rituál – něco, co děláme zpravidla před usnutím. Je to zároveň i výjimečná psycho-terapeutická technika výrazně zvyšující pocit štěstí a dobré nálady, stejně tak jako imunitu vůči negativismu a blbé náladě. Moje hlavní emoce z minulého týdne je právě vděk. Rozhodl jsem se proto v souvislosti se Svobodou NaŽivo při pátku zasednout a sepsat to.

Kromě toho, že jsem toho plný se mě neustále někdo ptá, jak to dopadlo či jak to hodnotím. Na žádné ze Svobod jsem nezažil takovou rozpolcenost. Řada lidí posílá nadšené ohlasy. Pro řadu lidí to byl spíše průšvih, zabitý čas a zklamání. Hodně lidem je to nespíš fuk – soudě podle pouhé dvacítky lidí, kteří se podělili o názor. Pár jich hlásí, že odešli dřív, na sociálních sítích s výjimkou pár vlašťoveček (zde nebo zde) naprosté ticho.

Já jsem ale (zcela sobecky) nadšený. Pro mě je mise splněna. Zažil jsem lidi, které jsem chtěl zažít. Vystoupili ti, u kterých jsem si přál (nebo snad i potřeboval), aby se svými projekty vystoupili už dávno (a my je přitom mohli natočit). Jsem vděčný, že jsem se tam mohl potkat se starými kamarády, a že jsem potkal hromadu nových inspirativních lidí a firem. Buď jak buď myslím, že ti, kteří už o tématu něco ví a vydrželi celý den, nemohli odejít neobohacení. Pro koho to téma bylo nové, mohl ho neunést. Kdo odešel v polovině, musel odejít s maglajzem v hlavě (dramaturgicky to bylo totiž postavené jako celek). Přemýšlím, zda jsme tomu měli připravit nějaký „příbalový leták“, který by lépe vysvětlil pro koho je to vhodné a jaké to může mít (vedlejší) účinky…

Technika: to – pro mě – průšvih byl. Dopisujeme si teď s lidmi z LaFabriky, ale v jejich mejlech čtu, že je to celý naše chyba. Je to s nimi vlastně krásný cvičení na téma, které jsme u nich ve čtvrtek probírali. Přeházování zodpovědnosti. Nikdo za nic nemůže. Napsal jsem jim, že se klidně prohlásím za krále debilů (promiňte ten výraz, ale na tu situaci mi přijde trefný), jen to (lupání v reproduktorech a nefunkční wifi – kvůli které nenajížděly chvílemi prezentace) potřebuji pochopit. Zatím to nechápu a je dost dobře možné, že to ani nepochopím, a tak mi nezbude nic než srazit podpadky a omluvit se. Roli jsem v tom sehrál tak jako tak.

Fascinuje mě pozorovat, jak ani tahle mikro-hořkost vě mně nedokázala ten vděk pohřbít. Slovy Ondřeje Kobzy jsem sám sebe překvapil. Je toho hodně za co jsem vděčný… … rozhovory s Vincentem Stanleyem  a jeho manželkou Norou mi připomněly uvažování a názory Václava Havla. Uvědomil jsem si, jak moc mi Václav Havel chybí. U Jana Sokola a Anny Strunecké jsem přemýšlel, jak to zařídit, aby k nám podobně moudří lidé mohli promlouvat mnohem častěji a třeba i ze středněproudých médií. Potřeboval jsem, aby na podobném fóru zazněl příspěvek Mirky Kellovské (Montessori je jednou z cest dál), Joža Pecha (v „zemi Václava Klause“ jeho informace zoufale chybí), Báry Mrázkové (konečně má někdo odvahu pojmenovat to dnešní nebetyčné korporátní lhaní), Honza Valeška (málokdo má ponětí, jak funguje dnešní zemědělství), Petr Hanzel (nechápu, jak s našimi dnešními informacemi můžeme stále prodávat a kupovat jídlo v plastových obalech), Kamila Boudová (většina z nás netuší, jaká je skutečná cena toho, co si oblékáme). Standa Kutáček, Petr Rokůsek, Nataša Foltánová nebo Ondra Veselý jsou pro mě konkrétními ukázkami toho, jak v podnikání dál. Zamiloval jsem se do principu 1% pro planetu – radoval jsem se z toho, že to tam představíme. Těšil jsem se na Ondru Kobzu – toho chlapíka já prostě miluju. Chtěl jsem, aby se tam objevil i názor jediné korporace – IKEI neboť za léta spolupráce s nimi u nich nacházím pár opravdových věcí. Jsem vděčný Katce Králové za to, že dokáže nám dospělým zjednodušit jednoduchý svět dětí. Těšil jsem se na Peťa Živého, na Toma s Andreou, rád jsem poznal Zuzku se ZAZA lahví. Ti všichni řečnili bez nároku na honorář. Dali do toho svůj čas, podělili se s námi o své zkušenosti, o svůj pohled. Mně obrovsky obohatili. Děkuji jim.

Kromě stoprocentního technického zázemí, pečlivě připravených řečníků a správných účastníků mi alfou a omegou úspěchu při podobných akcích přijdou moderátoři. Obzvlášť v situaci, kdy je téma tak nejasné, program tak našláplý a dramaturgie tak složitá jako ve čtvrtek. Přijde mi, že Honzovi celý ten den mimořádně sedl. Mně osobně se líbil ze všech Svobod nejvíc. Letošní Svobodě jsem vděčný, že jsem objevil Péťu Kruntorádovou (i její časopis). Jako nervák z veřejného řečnění obdivuju, s jakou lehkostí jí plynou slova, fórek střídá fórek, prostě nádhera. Moc jim oběma děkuju. Byla to inspirace.

V pondělí jsem psal, že letošní svobodu připravil manšaft čtyř lidí (viz fotka níže). Lenka si zpočátku chtěla vzít (jen) komunikaci s řečníky, nakonec nás všechny i koordinovala, řešila dotazy zvenku a lítala jako hadr na holi. Dlooouho jsem nezažil někoho tak schopného koordinovat projekt, a to jsme spolu před léty leta dělali. Se Sašou se známe ze školy, kde spolu-koordinujeme žákovský parlament. Kromě koordinace zbytku manšaftu na place si vzala na radost to nejtěžší – techniku. Do projektu jsme pak zatáhli i jejího muže Michala, který si vzal technické zázemí. Komunikace my vs. Fabrika drhla. Bylo to těžký. Hodnotově jsme se zcela nepotkali. Upřímně – měli jsme být někde jinde. Výběr míst je naše slabá stránka. Jsme o obří zkušenost bohatší. O to víc jsem Michalovi, Saše a zbytku týmu vděčný, že to zvládli. Moc se těším na jejich videa. Co se týče jídla a pití, chtěli jsme si ze sta procent zažít, co hlásáme. Proto jsme hledali pouze sezónní, lokál, ne-chemo, bez obalu a víceméně bez masa. Byla to skvělá škola. Díky za to Péťe a všem přátelům, parťákům i účastníkům, kteří do toho s námi šli. Péťa Hanuš s Kubou, kterým vděčíme za web jsou pro mě nadějí, že svobodná práce může být i neskutečně kvalitní a především hyper-zodpovědná.

www.Linnette.cz

Jsem vděčný Nikole za všechny ty krásný fotky (níže k prohlídnutí na flickru) a dokonce za soupis myšlenek. Vůbec nechápu, jak jsi mohla zvládnout oboje. Adéle děkuju za hromadu nezištné práce s textama a on-line reportážema z dění. Jarovi klasicky za fotky. Vítek, Honza, Ondra, kteří jsou s námi už od začátku jsou pro mě nadějí, že svět může fungovat jinak. To samé platí o všech ostatních lidech, kteří nám v den D (+ v pátek) pomohli s organizací. Tolik lidí najednou, kteří přišli něco jen tak dát je vždycky krásný zažít.

Zde jsou fotky z 5.6. z diskuze s Vincentem. Klikněte na fotku a prohlídněte si je na flickru:

www.Linnette.cz

Sportovna mě nadchla. Jsem rád, že jsem je mohl zažít. Kromě toho, co a jak dělají nás ještě podpořili minimálním pronájmem, za což jim upřímně děkuji. Podobně zavázaný se cítím vůči Namche (darovali nám Patagonia trika pro manšaft) a Papelote, kteří nám věnovali dárky pro řečníky. Překvapilo mě i to, jak se kolegyně Lucka zhostila moderace celého dopoledne. Jsem vděčný Zdence a Báře za tlumočení.

Zajímavý s tímhle vděkem je to, že vděk plodí vděk. Já to teď po sobě čtu a koukám, že je to zas dlouhý jak hrom, a že místo toho, abych běhal venku s dětmi koukám do kompu. Děkuju proto na závěr všem, kdo jste ať ve Fabrice či ve Sportovně byli a někomu o tom třeba pak i řekli nebo něco z toho, co tam zaznělo, zkusili. Díky, díky. Mávám a zaklapávám komp.

Fotky ze 4.6. z Fabriky jsou zde. Klikněte na fotku a prohlédněte si to na Flickru

www.Linnette.cz

P.S.: V úterý jsem na blogu naší školy popisoval své postřehy od sedmáků/osmáků. Pokud vás to zajímá mrkněte na (Velmi dobře) řízený chaos. Kdokoli by chtěl pochopit, jak může fungovat svoboda a zodpovědnost v práci, doporučuji – vydejte se do nějaké Montessori školy někde u vás. Většina to žije.

P.S. 2: Příští týden zalézám do HUBu a finišuju 13000 dní, snad již brzy ke korekturám. A když už jsem u knih, do eshopu jsme doplnili knihy ze Svobody NaŽivo – zde. Obzvlášť doporučuji Manifest disfrutalismu. Už dlouho mě nic tak neodrovnalo.