Zakázané hlasy. Film o třech blogerkách (zde jedna z nich), které blogují za svobodu a kterým jejich snažení znemožňují režimy v zemích, odkud pochází. Konkrétně na Kubě, v Číně a v Iránu. Možná jste si též všimli, jak moc se tyto režimy podobají těm v dnešních moderních korporacích. Já před pár lety zkusil pár podobností sepsat – Communist Czechoslovakia vs. Modern Corporation a i na tomto blogu jsem měl období, kdy jsem se na tento „paradox“ snažil vydatně upozorňovat. I dnes mi přijde absurdní, s jakou lehkostí je člověk ochoten se pět dní v týdnu vracet o 30 – 40 let v čase. Kolik lidí žijících v dnešní relativně svobodné společnosti se dobrovolně vrací do tuhé totality nařízení, zákazů, varování a trestů. Vy, kteří jste zkusili z tehdejšího východního bloku emigrovat nejspíš povtrdíte, že to nebyla žádná sranda. Odejít či se nechat vykopnout z dnešní firmy je neporovnatelně snazší. Přesto tam masy lidí zůstávají, nechávají si „kydat na hlavu“ výměnou za pár peněz a pochybných jistot.

Zdá se, že blog může zkraje 21.století „změnit svět“ (i ten firemní) a především ženám může vrátit dlouhou dobu ztracený hlas.

„Zakázané hlasy“ se zaměřují na jednu z nejdůležitějších lidských svobod – svobodu projevu. Režimy jako byl ten československý nebo ty dnešní na Kubě, v Iránu, v Tescu, ve Spořitelně či v Telefonice potlačují, co mohou (až 80% firem údajně monitoruje, co jejich zaměstnanci dělají na internetu a podobné procento zamezuje přístupu na vybrané internetové stránky, především na sociální sítě). To, že si tyto totalitní praktiky nechá líbit například francouzský zaměstnanec chápu, ale český, slovenský nebo polský? Vždyť my máme srování s před rokem 1989? Copak jsme už zapomněli, jak moc jsme tehdy chtěli svobodu a co všechno jsme pro ní byli schopní udělat? Jak to, že se teď znovu hrbíme před často pofidérní autoritou, necháme se dobrovolně odposlouchávat (a všelijak jinak šikanovat), necháme si nařizovat, jak se máme oblékat, kdy musíme být v práci, jak tu práci máme vykonávat, a že svěšujeme uši před nařízeními a zákazy, za které by se nemusel stydět ani Kim Čong-un? Je mi jasné, že mi tu zase někdo vysvětlí, že jsem to celé přitáhl za vlasy, a že naše firmy jsou vlastně velmi svobodné. Že tam nikdo nikoho nedrží. A hlavně, že je to celé legální. Hmmm. Opravdu? A podívali jste se pořádně? A mimochodem, je to co se podle všeho děje ve firmách typu Foxconn nebo Lidl morální?

Kolik lidí se v našich firmách vrací od pondělí do pátku dobrovolně o 30-40 let v čase? Kolik tam přežívá „zakázaných hlasů“?

Co se týče svobody projevu, vy kteří jste zaměstnaní, máte v práci možnost založit si blog a svobodně psát o tom, co se u vás děje? Případně na web dávat fotky či videa z práce? A vy, kteří firmy vlastníte či vedete omezujete tuto základní svobodu u vašich zaměstnanců? Pokud ano, proč? (Vy, kteří žijete v přesvědčení, že to není možné, zalistujte si třeba Podivínem nebo se podívejte do Štěstí doručeno). Samozřejmě nechci strašit, ale pokud vedete ještě v roce 2013 své firmy tak jako Mao vedl svou Čínu (a podle studií vás je stále ještě valná většina, tj. vy, kteří nařizujete lidem, co si oblékat, kdy chodit do práce a jak tu práci dělat), je možné že vám brzy ujede vlak (pěkně to vysvětluje G.Hamel v Na čem dnes záleží). Možná vám už ujel, ale vy jste si toho ze setrvačnosti nestihli všimnout. Kdyby náhodou jste se rozhodli totalitu opustit a vydat se, řekněme v „Gorbačovových stopách“, dejte ale pozor. Co se týče svobody projevu, pokud vedete svou firmu jako věznici, je možné že spláčete nad výdělkem – tak jako v minulosti např. jihlavský Bosch, pražská Spořitelna či Telefonica (v těchto firmách vím o nevydařeném blogování zaměstanců).

Není na čase se začít masově podivovat tomu, jak moc se „zřízení“ většiny našich firem podobá „zřízení“ států jako jsou Kuba, Irán nebo KLDR?

Vy, kteří jste v dnešních firemních totalitách zaměstnaní a vidíte tu neudržitelnost zvažte, zda se nenechat inspirovat Yoani Sánchez, Farnaz Seifi, Zeng Jinyan ze Zakázaných hlasů nebo třeba příkladem jedné z nejodvážnějších blogerek světa, která píše mexický BlogdelNarco. (zde je jeden/jedna z prvních odvážných – Život v korporaci). Tyhle ženy mění svět (i když „život v korporaci“ píše nejspíš muž). Doslova a do písmene. V porovnání s nimi v našem firemním světě jde, na první pohled, o houby. Já si ale myslím, že pouze na první pohled. Myslím si, že naše firmy rozhodují o našich životech 1000x víc, než by si většina z nás přála. Změňme je a naše životy se změní též.

P.S.: V květnu pořádáme dvě veřejná setkání na téma svobody v práci – 16.5. přednášku a 20.5. diskuzní panel s tématikou svobodnějších, lidštějších přístupů k práci. Obě v Praze. Doražte a proberme to.