Začal školní rok!

03. 09. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: Ahavathaemet

Už na více místech jsem četl, že smyslem života je přijít mu na kloub. Prostě nakoumat ho a pochopit, jak ho žít svobodně a zároveň zodpovědně. Ve stáří pak toto moudro předat mladším a v konečném důsledku se jako druh posunout ve vývoji dál.

Pokud by tomu tak bylo, potom musí logicky existovat nějaký mechanismus, který nám do cesty staví složité situace (nemoci, nehody, konflikty…) a hlavně jiné lidi, na kterých nám může dojít, kdo jsme a jak to všechno okolo nás funguje. A tak v životě potkáváme nejprve své rodiče, prarodiče, sourozence, později partnery, šéfy, děti, vnoučata, někdy i pravnoučata. Kdybychom uvěřili hypotéze o učení jako smyslu života, potom by nám došlo, že ty, na jež tak často nadáváme, jsou vlastně našimi učiteli. Jenom jsme si toho nedokázali všimnout.

Co problémů s dětmi, sourozenecké rivality, rozvodů i potíží na pracovišti by ubylo! Kdybychom si to dokázali uvědomit, došlo by nám, že sedíme ve třídě, učitel (náš partner, rodič, dítě, šéf, kolega) stojí za katedrou a že dávno začalo vyučování…

Učitel se objeví zpravidla poté, co je žák připraven. Většina lidí v moderním světě tomuto dávnému moudru ovšem nerozumí. A proto tolik nadávají, místo aby se učili.

Jenomže bohužel spolehlivě platí staré moudro, že učitel se objeví poté, co bude žák připraven. A protože 99,99 % (můj odhad) obyvatel moderního světa má na smysl života jiný názor (nebo ho možná vůbec nekoumá), na své partnery, šéfy a další lidi nadáváme, místo abychom se od nich učili. Už více než každé druhé české manželství se rozvede! Jak to, že nás člověk, kterého si svobodně vybereme, štve tak, že ho začneme nesnášet? Jak to, že šéf je tématem číslo 1 hovorů zaměstnanců mimo zaměstnání? Jak to, že nás lidi, které si svobodně pozveme do života, tak rychle začnou štvát? Tady něco nehraje, ne!? Musím říct, že o tom už pěkně dlouho dumám. A protože mě moje Petra, dcera Valérka, brácha Marian nebo oba rodiče čas od času taky pěkně štvou, pomáhám si právě představou, že jsou to moji učitelé. A říkám si, co že mě to mají Petra nebo Valérka naučit. Trpělivosti? Toleranci? Pochopení? Lepšímu naslouchání? Větší důslednosti?

Ať už je to se životem jakkoli, pro mě tahle změna úhlu pohledu znamená strašně moc. Najednou se tolik nezabývám nedostatky druhých a nesnažím se je opravit. Sebe chápu jako žáka a je jako učitele. To mi dává zájem, pokoru, schopnost empatie a chuť se učit. Ne vždy jsem samozřejmě na hodinu připraven. Někdy mám pocit, že jsem ještě neprolezl základkou a můj učitel na mě sype integrály (obzvlášť, když na mě někdo řve a/nebo mi vyhrožuje). Ale to se stane. Dopředu totiž není často jasné, co se bude probírat a kdo bude vyučovat. Ale takový už je asi život. Díky za ty lekce, které člověk dokáže pozřít.

Jinak si myslím, že pokud jste to také zkusili a chodíme do stejné školy (?), víte o čem mluvím. Tahle škola strčí do kapsy všechny vysoký.

Co vy na to? Moc ulítlé nebo vám to dává smysl?