Žába a štír

Foto: BaZz

Pravděpodobně znáte starou bajku o žábě a štírovi. Ať ano či ne, stojí za to si ji čas od času připomenout.

Sedí žába na okraji rybníka, když tu se k ní přišourá štír: „Ahoj žábo! Byla bys tak hodná a převezla mě na druhou stranu?“ Žába zauvažuje, přeměří si štíra pohledem a zakroutí hlavou: „Copak si myslíš, že jsem blázen?! Vždyť jsi  štír a štíři zabíjí. Mně se ještě umírat nechce!“. „Ale žábo, vždyť to není v mém zájmu tě zabít! Jak bych se dostal na druhou stranu? A já se tam opravdu potřebuji dostat! Prosím, převez mě!“
 
Žába měla dobré srdce a tak podumá a říká: „Dobře. Naskoč si!“ Štír si vylezl na žábiny záda, žába vlezla do vody, odrazila se od břehu a pomalými tempy se začala blížit k druhému břehu. Štír se kochal okolní krajinou. Když se dostali zhruba do poloviny, do štíra cosi vjelo. Křečovitě vzepjal svůj malý ocásek s bodcem na konci a vší silou bodl žábu do zad. Ta se v mžiku začala topit, jak se jed začal rozlévat po jejím těle. S nádechem hrůzy a smutku stačila ještě před utonutím vykřiknout: „Vždyť si říkal, že není v tvém zájmu mě bodnout!? Vždyť se teď také utopíš!“ Na to štír, ještě než se také utopil: „Já vím. Moc se omlouvám. Ale jsem štír a štíři bodají. Nemohl jsem si pomoci. Snažil jsem se, věř mi!“

Stejně jako štír bude vždy štírem a žába žábou, tak každý z nás bude do smrti sám sebou. Každý jsme od přírody (či od boha) a výchovou dostali výbavu, kterou od puberty již  velmi málo změníme. Celý život nás učili pracovat na chybách, nedostatcích a tvrdili nám, že se „to poddá“, když se budeme snažit. Říkali nám, že se to dá všechno naučit. Proto se většina z nás chová jako ten štír, který se snaží být někým, kým není. Nebo se chováme jako žába, která věří, že když se ostatní budou snažit, tak mohou být tím, kým nejsou. Bohužel, lidská přirozenost funguje jinak.

Výborná bajka! Připomeňme si ji příště, až se budeme snažit předělat kolegy v práci nebo partnera doma. Pomůže nám uvědomit si, že některé věci se změnit nedají.