Vyflusaní a poflusaní

Foto: Alan Segre

Na vlastní kůži jsem si osahal dvě zásadní negativa současného uspořádání společnosti (a tedy byznysu, škol nebo rodiny). Zaprvé věříme v to, že je lepší to tzv. daleko dotáhnout spíše než dělat, co nás baví. A tak se bezhlavě snažíme tahat, až je většina z nás „utahaná“ nebo také „vyflusaná“. Kromě toho se většina lidských skupin i dnes organizuje pyramidálně. Tj., ti „nahoře“ mají větší moc než ti „dole“. Je tedy normální se k těm „dole“ chovat jinak než k těm nad námi. A jinak znamená zpravidla hůře. Já chci v tomto článku mluvit o flusání těch nahoře na ty dole.

  1. „Uč se nebo skončíš jako popelář!“
  2. „Musíš se dostat na vysokou!“
  3. „Musíš to daleko dotáhnout!“
  4. „S takovýma známkama skončíš u koní!“
  5. „Chceš skončit u lopaty?“
  6. „S takovýma známkama zapomeň na střední školu!“
  7. „Nebo chceš být hloupá husa?“
  8. „Musíš si udělat MBA!“

Pokud jste vyrůstali v Česku a/nebo na Slovensku, pravděpodobně jste i vy zaslechli (mnohdy opakovaně) některou z výše uvedených vět v této nebo i jiné podobě. Možná jste je i vy vypustili ze svých úst. Jsou to zcela běžné pokyny, které rodiče říkají svým dětem a učitelé žákům. Společným jmenovatelem je snaha motivovat nás k tomu, abychom to daleko (nebo spíše vysoko) dotáhli. Rodičům a učitelům z této „myšlenkové školy“ nejde o to, aby jejich „svěřenci“ nalezli v životě, co je baví a pro co mají nadání. Snaží se, aby uspěli v soutěži o co nejlepší vzdělání, pozici a společenské postavení. A protože lidské společenství se odpradávna organizovalo pyramidálně, leze se v zásadě nahoru. Začíná to mateřskou školou, po které následuje jasně definovaný žebřík základní, střední, vysoké, ideálně ještě druhé vysoké a navrch třeba doktorátu. Pak pozice zaměstnance č. 28, pak 27, 25, 24, 23,… ideálně až nahoru – ředitel, primář, inspektor, partner.

Následkem je, že většina z nás nedělá to, co nám jde a co nás baví (v mnoha předchozích článcích zmiňuji výzkumy Gallupu, podle kterých až 80 % lidí nedělá to, v čem jsou nejlepší). Místo toho děláme to, co nás posune nahoru.

Teď si vybavte, jak jste se cítili, když jste naposledy dělali to, co vám nešlo a co vás nebavilo. Vedle toho si vybavte přesný opak – pocity, které jste měli, když jste naposledy dělali to, co vám šlo a co vás bavilo. A ty dva pocity postavte vedle sebe. Vidíte ten rozdíl?

Nadchl mě příměr, který použil Jaroslav Dušek ve svých Čtyřech dohodách, kde mluví o našich snahách to vysoko dotáhnout a o tom, jaká je to makačka. A proto není divu, že jsme všichni tak urvaní, utahaní, prostě vyflusaní.

Zde je druhá baterie podobných vět:

  1. „Nikdo tady na tebe není zvědavej!“
  2. „Dokud tě živím, budeš poslouchat!“
  3. „My jsme spolu husy nepásli!”
  4. „Jseš úplně blbej!“
  5. „Hejbni kostrou!“
  6. „Uděláš to, nebo ti mám pomoct!“
  7. „Chceš, aby ti to řekl táta!“
  8. „Nemlaskej! Tak bude tady už konečně ticho!“

Stejně jako u první skupinky i toto jsou věty, které jsme ve svém dětství v této či jiné formě zaslechli nebo je sami používáme při výchově svých děti. Co myslíte, že je jejich následkem?

Krátkodobě poslušnost nebo vzepření se. Dlouhodobě však strach, úzkost, pocity méněcennosti a mizerné sebevědomí. I zde používá Jaroslav Dušek trefný příměr. Každou takovou větu s cílem ponížit, pohrozit nebo zastrašit nazývá flusáním. A protože žijeme v pyramidě, kde máme všichni své nadřízené a mnohdy i podřízené (například: muž–žena–děti; velký šéf–menší šéf–ještě menší šéf–řadový zaměstnanec; státní úředník–občan; ředitel školy–učitel–žák …) flusáme téměř výhradně na své podřízené. Jinými slovy: manžel si k manželce dovolí víc než k jiné ženě, šéf si k podřízenému dovolí víc než ke svému šéfovi, učitel si k žákovi dovolí víc než k řediteli školy. Podřízený si od nadřízeného nechá líbit, co by svým podřízeným jen stěží toleroval. Systém, který je tu odnepaměti.

Flusáme jeden po druhém. A protože se to všichni snažíme daleko dotáhnout, nejsme pouze poflusaní, ale i vyflusaní.

A rozviňme tu flusací metaforu dál. Každá ponižující, vyhrožující nebo zastrašující věta má stejný efekt jako flusanec. Jestliže na nás druhý flusne, hlen nám stéká po těle nebo oblečení a to nám není příjemné. Naším cílem tedy je flusance se zbavit.

Jak to funguje v praxi? Představte si, že „nejvyšší“ šéf firmy se špatně vyspí. První, co udělá, je to, že flusne na prvního podřízeného, kterého potká (např. vyčte mu špatné výsledky). Ten udělá stejnou věc ve vztahu ke svému podřízenému: „Flus!“ Hlen tak létá vzduchem a propadává firemní pyramidou, až spadne na poslední úroveň. Ani člověku úplně „dole“ však není příjemné být celý od hlenu, a tak po příchodu domů flusne na svou manželku, ta na děti a ti na psa, případně na dědečka na kolečkovém křesle. A tak dál, a tak dál.

Protože systém flusání je zde odnepaměti, jsme všichni zahleněni až hanba. Místo toho, abychom si v soukromí své koupelny odkašlali a odplivli do umyvadla, flusáme jeden po druhém. A protože se to všichni snažíme daleko dotáhnout, nejsme pouze poflusaní, ale i vyflusaní.

P.S.: Díky, díky Jaroslavu Duškovi. Koncept flusání se zdá být natolik odporný, že mnoha lidem paralela s komunikací dochází tak, že ztrácejí do flusání chuť.