Umění jízdy na kajaku

Foto: Carlos. Net

Už dva roky patří k mým oblíbeným sportům kajak. Nerad dělám věci sám, proto jsem si před dvěma lety pořídil kajak pro dva. Nikdy jsem se to neučil, ani teď mě nenapadlo sáhnout po nějaké příručce nebo oslovit zkušeného vodáka a požádat, aby mi předal zkušenosti. Tak jako i v jiných částech života zkouším metodu „pokus-omyl“.

Jezdím s kamarády, s tátou nebo s manželkou Petrou. Někdy vzadu, jindy vepředu. Musím ale přiznat, že ani po dvou intenzivních letech kajakování necítím jistotu ani tam, ani tam. Běžně se nám kajak stáčí doprava i doleva, dochází mi dech nebo mě bolí svaly na ramenou tak, že se bez pauzy dál nedostanu. Snažím se to dělat snad nejvíce pro radost z pohybu. Také miluji ty pohledy z Vltavy na Vyšehrad, Tančící dům nebo projíždějící parníky, stejně jako na skály v okolí Slapské přehrady. Celá ta scenérie je tak nádherná, že nějaké občasné otočení doprava nebo doleva prostě neřeším.

Včera jsem poprvé po dvou letech zkusil kajak sám. Šokovalo mě zjištění, o co je sólo jízda jednodušší. Žádné točení doprava ani doleva, problémy s dechem nebo utahané svaly. Aby mi bylo rozumět, ani při sólo jízdě to není žádná bomba, ale pocitově jsem se cítil o několik tříd jinde. Začal jsem přemýšlet, zda bych se neměl naučit pádlovat nejdříve sám, než do lodi vlezu s jinými lidmi.

Neměl jsem ponětí, jak vést sebe, a k tomu jsem se měl navíc starat o druhé.

Samozřejmě se nemohu ubránit paralele s jinými oblastmi mého života. Zejména s vedením lidí. Vzpomínám, že už jako ze školy čerstvě vylezlému elévovi mi na vizitku napsali „manažer“ a já začal vést lidi. Neměl jsem ponětí, jak vést sebe, a k tomu jsem se měl navíc starat o druhé. Z dnešního pohledu si přijdu jako na tom kajaku. Kromě toho, že jsem vůbec neuměl pádlovat, jsem ani pořádně nevěděl, kam jedeme. Ta plavba – moje „manažerování“ – podle toho také vypadala. Děs a hrůza. Chudáci lidi, chudák já. A říkám si, kolik lidí na různých manažerských pozicích nemá pojem o tom, kdo jsou (zda jim vyhovuje předek, či zadek lodi), kam chtějí jet, jak se dohodnout s tím druhým, atd. Tragikomedie.

Stejně jako se dnes motám na kajaku a dříve jsem se motal v různých firmách, tak jsem se také motal v mnoha (nejenom intimních) vztazích. Čím méně jsem věděl, kdo jsem a co chci, tím větší zmatek jsem působil lidem okolo sebe. A tak mi dochází, že než vlezu s někým do lodi či vztahu, potřebuji se nejdříve naučit „řídit“ sám sebe. Teprve potom můžu myslet na to, že bych (spolu) řídil druhé.