Tři podoby smrti
Foto: tulla_pokriefke |

Tři podoby smrti dávají zamyšlení nad tím, zda má být smrt vnímána jako něco negativního nebo zda v ní může existovat i něco pozitivního.

Chodím zrovna do první třídy. Letní den, bazén plný vody, rodiče a děti. Se svou nafukovací poduškou se ploužím kolem okraje bazénu a přemýšlím nad tím, co když mi vyklouzne a já sjedu pod vodu. Po pár tempech a okamžiku téměř nepostřehnutelném stojím na dně a koukám se na modře natřenou stěnu bazénu, pozoruji bublinky kolem sebe a čekám, kdy si někdo všimne, že tam nahoře nejsem. Nějak jim to trvá, ale mně to nevadí, je mi tady dole dobře, snad se mi tu i líp dýchá, a kolem poletuje spousta světelných bytůstek a já si plně uvědomuji že umřu. Je to ten nejkrásnější pocit, co si za celý ten svůj kratinký život pamatuji. Jsem jen já, kolem spousta milujících bytostí a přede mnou cesta do světla.

Tohle mi ukázalo, že smrt může být příjemná.

O takových deset let později. Ležím na zahradě a náš kocour se mi zrovna stočil na břiše. Pak si mi lehl na srdce, podíval se na mě a odkráčel. To bylo jeho sbohem. Po pár týdnech jsem naplněna vědomím toho, že zemřel.To je teď vše, co v sobě mám – uvědomění, smíření, klid. Stojím na zahradě, všechno tohle cítím, a v tu chvíli se vše stává jedním, a vše je vyplněno jeho přítomností. Je v trávě, je ve vzduchu je i ve stromech … Je prostě všude.

Tohle mi ukázalo, že smrt nemusí být ztráta a bolest.

Před pár měsíci. Je večer, ležím v posteli a zase si říkám, jestli by nebylo pro všechny jednodušší, kdybych vůbec nebyla. Co by se asi stalo, kdybych šla do kuchyně a podřezala si žíly? V ten moment zmizel čas i prostor a jsem jen já a otázka: „Opravdu to chceš udělat?“ A vědomí, že když se pro to skutečně rozhodnu, můžu klidně umřít hned. Tady a teď, žádný problém.

Tohle mi ukázalo, že i smrt může být otázkou volby.