Dobré ráno! Zdravím při pondělku s úvahou na téma, o kterém léta dumám – aktivity a pasivity. Myslím si totiž, že svobodná společnost se od té méně svobodné liší především právě mírou zapojení svých jednotlivých členů. Buď rozhoduje jeden člověk či úzká skupinka lidí, kteří od zbytku vyžadují „po-slušnost“ a „pod-řízení“ se nebo se rozhodování účastní většina a jeden po druhém chtějí především „z-odpověd-nost“, tedy „sebe-řízení“. Mimochodem je to i téma posledního dílu seriálu o Svobodě v práci – zde.

Video z “jesenického incidentu” (viz nahoře) jste nejspíš viděli. Zachycuje extrémní, výjimečnou situaci, ve které je ale možné zahlédnout (jakoby pod lupou) řadu lidských vlastností a zauvažovat, jak umíme my ostatní nakládat se svobodou a tedy se zodpovědností. Ve videu může na první pohled překvapit počet okolo procházejících, na lavičce posedávajících či v okolních obchodech jistě přihlížejících lidí, kteří si jaksi hledí svého.

Mentalita “hledět si svého” patřila a stále patří ke klíčovým prioritám naší kultury. „Zapadnout“, “nestrkat nos do toho, do čeho nám nic není”, “dělat, co dělají ostatní“, poslouchat autoritu. Hluboko v DNA máme potřebu chovat se “normálně”, tj. držet krok s davem a na dav se i spolehnout. Díky tomu jsme jako druh v minulosti přežili. V situacích jako je ta jesenická hovoří psychologie o tzv. rozptýlené zodpovědnosti nebo o efektu přihlížejícího. Máme strach vystrčit nos ze “stáda”, odlišit se, chovat se „ne-normálně“, a tak sedíme ve své ulitě a někde uvnitř doufáme, že to, co se děje (přestože to mnohdy zřetelně vidíme) za nás vyřeší druzí.

„Hledíte si v životě svého“ nebo se zapojujete aktivně do dění okolo vás? Jak moc?

Jesenický a jiné podobné násilné situace jsou extrémem, který může člověka dokonale prověřit a nás jako společnost na moment probudit tak, abychom si chvilkově zapřemýšleli, jak na tom jako celek vlastně jsme. Přijde mi proto důležité uvědomit si, že takové malé Jeseníky se dějí okolo nás dnes a denně… desítky tisíc seniorů v exekuci, desítky tisíc lidí bez domova, bezprecedentní míra šizení mezi výrobci, neslýchaná odvaha krást a lhát ve správě státu… Většina z nás tak každý den sedí v Jesenickém nákupním centru, pozoruje dění a non-stop se rozhoduje mezi “efektem přihlížejícího” nebo aktivním zapojením do dění okolo…

Brbláte nebo řešíte? Jste pasívní nebo aktivní?

Jsem přesvědčený, že svobodná, zdravá a šťastná společnost se od té méně svobodné, méně zdravé a méně šťastné liší právě mírou lidí, kteří nacházejí odvahu vystoupit z davu a chovat se “ne-normálně” ve smyslu pozitivních změn. V případě incidentů typu Jeseník, doslova hrdinsky (to je velké téma Philipa Zimbarda a jeho Heroic Imagination Project). Lidí, kteří nejsou lhostejnými (a často věčně brblajícími), pasívními členy stáda, ale aktivními spolu-občany, spolu-pracovníky, sousedy, spolu-žáky, kteří se nespoléhají na jakousi pomyslnou autoritu či zbytek davu, ale přikládají ruku k dílu tam, kde je potřeba, ať jsou to klidně i ty sebemenší věci.

Jak jste na tom? Brbláte nebo řešíte? Jste pasívní nebo aktivní?

P.S.: V jednom s dalších článků mám příklady aktívních lidí z mého života. Prosím, podumejte o svých. Myslím si, že příklady jsou to hlavní, co potřebujeme proto, abychom se z pasivity přehoupli k aktivitě. Abychom se z poslušnosti a podřízenosti dokázali časem posunout k zodpovědnosti a tedy svobodě (zdaleka ne jenom v práci).

P.S.2: Nepřehlédněte dvě květnové možnosti probrat téma svobody v práci: