Přátelé, již chvíli se cítím „pohnutý“ událostmi v okolí Varndsdorfu. Nebo spíše jejich většinovou interpretací. Prostě to mnou „pohnulo“ tak, že jsem se rozhodl sáhnout po jedné ze svých oblíbených reklam (o rasismu ve fotbale) a přihodit k diskuzi o problematice soužití „Romů“ s „bílými“ pár řádků.

Už je to pár let, co jsem to zkusil naposledy, abych zjistil, kolik našinců má v této problematice naprosto jasno. Mrkněte do komentářů: Čechům vstup zakázán! A tak i nyní čekám, co tady z toho vyleze. Je to ideální téma pro debatu naživo. V psané verzi cítím 1000 násobně větší šanci si nerozumět, zejména v tak žhavých tématech jako je toto. I tak zkusím přihodit několik bodů s prosbou o porozumění. Pokud se to někdo rozhodnete číst, otevřeně říkám, že nestojím o souhlas ani nesouhlas. O další úhly pohledy a tedy o porozumění však velmi.

1. Snad každý národ má svou menšinu: Konžané mají své „Zairois“. Izraelci Palestince. Australané Aboridžince. Hutuové Tutsie. Rusové Kavkazany,… Otázka zní, přemýšleli jste někdo o tom, proč tomu tak je? A proč se tolik menšin po celé planetě i v 21. století stále máchá v krvi?

2. Každý národ je v nějaké fázi vývoje: Z úhlu pohledu svobody jedince jsme každý v určité fázi vývoje od „silou vynucené konformity“ (= potřeby nevyčuhovat ze stáda), přes „individualizaci“ až po „chtěnou vzájemnou závislost“. Čím více se jednotliví členové národa chovají „normálně“ (=stejně jako ostatní = jako stádo), tím snadněji se jimi manipuluje. Představte si třeba stádo pakoňů v Africe. Na jedné straně zařve lev a všichni do jednoho se dají do pohybu. Stejným směrem, stejným tempem. V lidské společnosti (na podobné úrovni konformity) stačí, aby nějaký vůdce (a že jich vždy bylo, je a bude) zařval, že se „blíží lev“ a stádo se dá do pohybu. I naši lvi řvou… „Romové kradou, zneužívají sociální systém, neposílají děti do škol, jsou hluční a nepřizpůsobiví a dělají bordel…“ Stádo se cítí v ohrožení. A ze strachu z ohrožení se dává do pohybu.

Každý člověk je v určité fázi vývoje od snadno manipulovatelného, nevědomého člena stáda po relativně vědomého, svobodného jedince, který si sám dokáže uvědomit, jaký je smysl jeho/její existence, kdo je, co chce, co nechce a především, co je dobré a co zlé z hlediska života na Zemi.

3. Útok & útěk – Milióny let kultivovaná reakce, díky které já teď píšu a vy čtete. V momentě, kdy amygdala v našem mozku vyhodnotí danou situaci jako ohrožení, máme v zásadě dvě možnosti na výběr. Můžeme zvolit „útok“. Třeba aktivně… sáhnout po baseballové pálce nebo noži. Ale můžeme i nadávat, podepsat nějakou petici, přidružit se do některého z klubů nebo stran, jejichž agendou je útok. Nebo zvolíme „útěk“. Odstěhujeme se z místa, kde žije menšina. Nebo menšinu sestěhujeme někam „za město“. Při setkání s ní se raději vyhneme, nebo si alespoň přidržíme kapsu. Znáte to… :–(.

4. Ego život – „Ego“ neboli naše křehká představa o tom, kdo jsme, může žít pouze v kontrastu s tím, co nejsme. Čím více jsme v dětství uvěřili, že jsme například „Čech“, „muž“, „pohledný“, „chytrý“ (a podobné nálepky), tím víc máme potřebu vyhledávat lidi se stejnou nálepkou a přijímat za své vlastnosti s nimi spojované. Ale stejně tak máme podvědomou potřebu vyhledávat „nepřátele“, tj. ty opačné – „ne–Čechy“, „ne–muže“, „ne–pohledné“, „ne–chytré“, poměřovat se s nimi, „mít pravdu“ a komentovat jejich nedostatky… Čím více to děláme, tím více je to právě ego, které řídí náš život, tj. právě ty starodávné instinkty typu „útok a útěk“. Čím více nás řídí instinkty, tím menší prostor ovšem získává rozum. Nemáme tedy možnost se zamyslet, zda je to opravdu to, co chceme, zda nám to vyhovuje a zda to všechno, čemu jsme se naučili věřit, je vlastně pravda nebo jenom nějaký z generace na generaci zděděný mýtus.

Čím více si dovedu uvědomit a pochopit, že vedle mě žije Roman, David a Jakub, stejně jako třeba Eržika, Gajza nebo Tibor, tím méně se nechám zmanipulovat většinově přijímaným názorem, který dělí Čechy na bílé a Romy.

5. Dav vs. jednotlivec – Pokud jste si už někdo zkusili být součástí nějakého davu, který se vlnil na stejné vlně, možná jste si posléze všimli, že vás to jakoby strhlo a že jste třeba i dělali věci, které byste normálně nedělali. Jako by jednotlivec přestal existovat. Jako by se člověku vypnul rozum a řídily ho nějaké vyšší (nebo nižší) síly. Stejně jako národ je v určité fázi vývoje od „konformního davu“ ke „společnosti vzájemně provázaných jednotlivců“, tak i každý z nás je v jisté fázi vývoje od „snadno manipulovatelného, nevědomého člena stáda“ po „relativně vědomého, svobodného jedince, který si sám dokáže uvědomit, jaký je smysl jeho/její existence, kdo je, co chce, co nechce a především co je dobré a co zlé z hlediska života na Zemi“. Takový jedinec je velmi obtížně manipulovatelný. Nenechá se „opít rohlíkem“ a nepřejímá tak snadno obecně přijímané stereotypní, paušální pravdy jako třeba ta, která dělí Čechy na ty „dobré bílé“ a „zlé romské“.

6. Pygmalionův jev – Součástí moudrosti vědomého jedince je třeba i pochopení podstaty tzv. Pygmalionova jevu tedy toho, že druzí lidé se k nám chovají podle toho, co si o nich myslíme. Pokud si o někom budeme myslet, že je nadprůměrně inteligentní, jeho inteligence časem prokazatelně vzroste. Pokud budeme přesvědčení, že naši kolegové jsou zodpovědní, jejich zodpovědnost časem vzroste též. Jestli si budeme myslet, že druzí lidé kradou a podvádějí, oni budou krást a podvádět. Na to vezměte jed. Vědci z celého světa tento jev opakovaně testovali a výsledky vždy ohromily nejenom akademickou obec. Jen si zagooglujte :–).

Už starý Pygmalion věděl, že lidé se budou chovat přesně podle toho, co si o nich myslíme. Že neverbální komunikace je tak mocná, že druhým podvědomě sdělí, co si o nich skutečně myslíme. A oni, lidé (společenští tvorové) nám opět nevědomě vyjdou vstříc.

7. „Tomáš“ vs. „Čech“ –  V závislosti na míře mého vývoje a tedy i vědomí, můj život tedy řídí ego, které mnou cloumá zprava doleva podle toho, jak moc si dokážu uvědomit sebe sama. Jinými slovy, čím menší je moje „sebevědomí“ (=uvědomění si sebe sama), tím větší je pravděpodobnost, že si svou hodnotu vybuduji například na hodnotě skupiny, jejíž jsem součástí. Přičemž nic tak nestmelí lidi do jedné homogenní skupiny/stáda jako vnější nepřítel, strach z případné porážky a radost z vítězství. Zkuste to pozorovat, jak na úrovní etnických skupin nebo třeba ve sportu. Je to fascinující podívaná, jak si člověk dovede na egu doslova „zasurfovat“. Čím více si dovedu uvědomit, že vedle mě žije Roman, David a Jakub, stejně jako Eržika, Gajza nebo Tibor, nenechám se tak snadno zmanipulovat většinově přijímaným názorem, který dělí Čechy na „bílé“ a „Romy“.

Snad těch sedm nesourodých bodů dává trochu smysl? To hlavní, co se snažím říct, je toto: Jsem přesvědčený, že pokud se dokážeme zastavit a připustit, že to, co považujeme za pravdu, může být jinak, potom je možné začít skutečnost opravdu zkoumat. A když ji zkoumáme bez „potřeby mít pravdu“, můžeme zjistit, že je to třeba úplně naopak, než jsme si dosud mysleli, a že vlastně „náš názor“ nebyl vůbec náš. V otázce „bílých“ a „barevných“ si třeba všimneme, že za nálepkami jsou skuteční lidé. Jednotlivci. S konkrétním příběhem, nadáním, vášněmi, ale i zraněními, komplexy a strachy… A to je potom jiný život než ten, který lidi strká do onálepkovaných stádních škatulek a trvale jim vnucuje strach z útoku jiného stáda. A to jak ve společnosti tak ve firmě a vlastně v jakékoli jiné lidské skupině.

P. S.: Proč vlastně píšu o stereotypech a rasismu na blogu o práci? Třeba proto, že se mě furt někdo ptá na názor, zda jsou Češi na svobodu v práci připravení. Já zpravidla odpovídám, že zhruba 50 % lidí (zejména mladší generace) by to časem mohlo zvládnout.

Čím méně vědomí, čím snadněji manipulovatelní, tj. čím častěji přejímající obecně přijímané, zaškatulkované pravdy, tím menší schopnost skutečně samostatného, tedy svobodného a zodpovědného života. Při sledování událostí ve Varnsdorfu a okolí mám tendenci souhlasit se skeptiky s sžívat se s představou mnoha dalších let života ve firemní diktatuře.

P. P. S.: Zde je pár starších kousků, které jsem v minulosti psal (nebo převzal) k tématu stereotypů, předsudků a porozumění: Proč je lepší být mužem než ženou?Proč je lepší být hetero než homosexuál?První, druhý, třetí dojemAmeričan z VysočanBůh je mrtvý.

P. P. P. S.: Pro vás, kteří nemáte rádi angličtinu, zde je překlad reklamy v úvodu: „Drahý bílý člověče. Pár věcí, který bys měl vědět. Když se narodím, jsem černý. Když vyrostu, jsem černý. Když je mi zima, jsem černý. Když jsem na sluníčku, jsem černý. Když mám strach, jsem černý. Když je mi blbě, jsem černý. A když umřu, jsem pořád černý. Ty, bílý člověče… když se narodíš, jsi růžový. Když vyrosteš, jsi bílý. Když je ti zima, jsi modrý. Když jdeš na slunce, jsi červený. Když máš strach, jsi žlutý. Když je ti blbě, jsi zelený. Když umřeš, jsi šedý. A ty máš tu drzost mě nazývat barevným? (smích….).“