Kdysi dávno žil vznětlivý a vzteklý chlapec. Jeho rodiče vyzkoušeli snad vše, aby mu od jeho vzteku a nadávek pomohli.  Až jednou dostal otec neobvyklý nápad. Dal chlapci sáček hřebíků s tím, aby zatloukl hřebík do plotu jejich zahrady vždy, když ztratí trpělivost nebo bude chtít někoho urazit.

A tak první den zatloukl chlapec 48 hřebíků. Zatloukání nebylo snadné, a tak se ten hrozivý počet pomalu snižoval, jak se chlapec učil sebekontrole. Až jednoho dne přišel na to, že je lehčí svůj vztek ovládnout než přibíjet dokola hřebíky.

Konečně nadešel den, kdy chlapec nepřibil ani jeden hřebík.
Přišel k otci a řekl mu, že dnes se to podařilo.

Otec syna pochválil a řekl, aby nyní pokaždé, když neztratí trpělivost, vytáhl z plotu jeden hřebík. Dny ubíhaly, až mohl syn dojít za otcem a říci, že už z plotu vytáhl všechny hřebíky.

Slova způsobí často hlubší ránu než fyzická poranění.

Šli se na to spolu podívat a otec povídá: „Synu, dobře jsi se zachoval. Teď se ale podívej  na ty díry. Ten plot už nikdy nebude takový jako na začátku. Stejně tak tomu je, když někoho urazíš nebo ve zlosti řekneš něco nepříjemného. V tom člověku zůstane rána jako v tom plotě. Nezáleží na tom, jak často ho budeš prosit o odpuštění, rána zůstává. Slova způsobí často hlubší ránu než fyzická poranění. (zdroj: neznámý)

Jak zřídka si dokážeme uvědomit sílu tohoto příběhu! S jakou lehkostí vypouštíme slova, která zraňují… Paradoxem, který mě nepřestává fascinovat je také to, že čím bližší člověk, tím snadněji ho/jí zraňujeme.

Každé slovo má svou váhu. Zvažme ho předtím, než ho vypustíme. Díry po velkých, těžkých hřebících se často nikdy nezacelí.