Také se považujete za slepici?

Foto: Elvis Payne

Kdosi našel orlí vejce a dal ho do hnízda slepici, která bydlela na dvorku za domem….

Orlík se vylíhl s kuřaty a rostl s nimi. Celý život dělal to, co kuřata na dvorku, a myslel si, že je jedním z nich. Hrabal v zemi a hledal červy a hmyz.
Kvokal a kdákal. Plácal křídly a občas pár centimetrů vzlétl. Léta ubíhala a orel zestárl. Jednoho dne uviděl vysoko nad sebou na bezmračném nebi nádherného ptáka. Vznešeně plachtil v silných vzdušných proudech, téměř ani nemusel mávnout svými dlouhými zlatými křídly. Starý orel užasle vzhlédl: „Kdo to je?“„To je orel, král ptáků,“ odpověděl mu soused. Patří obloze. My patříme zemi. Jsme slepice. A tak orel žil i zemřel jako slepice. To proto, že se celý život za slepici považoval.
(zdroj: Anthony de Mello, Bdělost)

Přál bych si, aby podobným příběhem začínala výuka na našich základních školách, abychom našim dětem pomohli přijít na to, že v sobě mají orla. Přál bych si také, abychom je naučili létat a dodali jim tolik sebevědomí, že doletí dál, než by si kdy sami dovedli představit.

Stejně skvělé by bylo, kdyby zaměstnání nebylo pouze bezduchým vyděláváním peněz. Kéž by bylo možností nalézt v našich ustaraných životech orlí nadhled a lehkost! Kdyby se tak vedení lidí věnovali pouze ti, kteří mají vrozený dar a touhu hledat ve slepicích orla!