Předminulý víkend jsem dělal něco poprvé. Poprvé jsme se sešli s většinou kolegů, se kterými pracujeme na našich (převážně) internetových projektech, abychom se vyladili na principech a způsobech spolupráce. U nás doma v Křenici. Od roku 2005 to bylo poprvé, co jsem zažil pocit, že mám skutečné kolegy, parťáky.

V mnoha ohledech to ovšem bylo úplně jiné. Peoplecomm totiž fungoval do začátku roku 2006 jako víceméně tradiční firma. Platili jsme si kancelář, měli jsme zaměstnance a pocit, že každý potřebuje svůj stůl, počítač a kancelářské sponky. Měli jsme pravidelné porady, popsané procesy, systém reportování a měření. I z dnešního pohledu to bylo velmi svobodné uskupení, přesto se však dnes mnoha vzpomínkám usmívám. O to větší chuť mám postavit Peoplecomm 2011 (a dál) na zcela jiné nohy. Sraz v Křenici byl (pro mě) na cestě vývoje Peoplecommu podstatným milníkem.

S dovolením to vezmu ze široka a z minulosti. Koncem roku 2005 se nám narodila Valérie a možná ona byla důvodem toho, že z nějakých deseti zaměstnanců jsem postupem času zbyl pouze já. Možná ona byla tím prapůvodem, proč jsem začal zkoumat svět svobodného povolání a freelancingu. Snad odtud jsem se později dostal ke cohousingu a přes to, ke coworkingu. Omlouvám se za ty potrhlý termíny, ale neumím to bez nich :–). Buď jak buď, „období zaměstnanců“ bylo za mnou. Došlo mi, že „zaměstnanecký vztah“ bude mít vždy trable s mocí a nikdy tak lidem nedovolí se naplno rozmáchnout. Za to zjištění jsem rád. Jenomže nadšení z volné nohy začal pozvolna střídat zvláštní smutek. Došlo mi, že pracovat sám mi není přirozené. Pochopil jsem význam motta kluků z The Works: „Join the community because working alone sucks!“ Začal jsem cítit, že potřebuju zase někam patřit. Že možná znovu hledám svoji smečku… :–)

Začátkem roku 2010 se nám narodila Valentýna, já otevřel šuplík a vyndal z něj řadu projektů: svobodu v práci, knihy, nový kurzy, cedulart, kbelík, NaŽivo,… Řádka projektů, snad i „magnetů“, z nichž každý volal po svých lidech. Díkybohu nejsem na tomhle blogu nikdy sám :–), a tak jsem začal o těch projektech ze šuplíku psát a tím psaním vlastně hledat své nové kolegy. Začalo to hledáním překladatelů našich knih, pokračovalo to lidmi, které potřeboval Cedulart a nyní Kbelík, následovali dobrovolníci na samostudium nebo na Vlastnínázor. Postupem času se stalo to, že dnes mám okolo sebe přibližně deset lidí, se kterými pracujeme na webových projektech a dalších asi deset až dvacet, se kterými se potkáváme na dalších aktivitách. Peoplecomm tedy vlastně prochází zajímavým vývojem. Od tradiční firmy, ve které nás to moc nebavilo… :–(, přes volné uskupení lidí, kteří se poněkud chaoticky potkávali (nebo spíš nepotkávali) na projektech až po dnešní proměnu ve svobodnou firmu…Mně by totiž bylo líto si o svobodě v práci jenom filozofovat a nezažít to vlastní kůži, nežít to. A myslím, že právě Křenicí jsme odstartovali experiment, o kterém vás tady na blogu, na facebooku a twitteru chci vydatně informovat. Kromě Peoplecommu totiž testujeme principy svobody ještě s další řádkou českých firem, a tak myslím, že brzy bude pár pěkných příkladů z našich luhů a hájů, na které si bude možné sáhnout a které bude možné začít množit :–). A ukázek ze světa je také pořád víc a víc…

Ale zpět ke Křenici. Nespočetněkrát jsem si během toho společného víkendu vzpomněl na Davida Kelleyho, zakladatele IDEa, který IDEO rozjížděl s tím, že chce pracovat s přáteli. Že nechce dělat s nikým, s kým by si nedovedl představit kamarádský vztah. Tak fajn mi v té partě bylo. Došlo mi opakovaně, jak moc potřebuju smečku a vědomí toho, že pracuju na projektech, které mění svět s lidmi, se kterými se máme rádi. Do Křenice dorazilo pár lidí (Mišo, Evžen, Leoš), se kterými jsme se nikdy předtím neviděli (možná tuhle „zvláštnost“ dnešní doby také zažíváte?) stejně jako kolegové, se kterými pracujeme na Cedulartu, Peoplecommu, Kbelíku nebo na našem knižním projektu a tudíž se už jakž takž známe. Bavili jsme se o principech svobodné spolupráce, o všech projektech a o tom, kdo se chce do čeho zapojit. Vydatně jsme u toho vychutnávali Pétino kulinářský umění, jeden večer seděli okolo ohýnku, druhý zašli na pivko na Jureček. Prostě príma „off–site“, jak říkají v některých firmách (s tím, že my nemáme „on–site“).

Kromě skvělý energie, legrace, spousty nápadů, „radosti ze smečky“ mě na tom víkendu nadchla ještě jedna věc. Nepřestává mě totiž překvapovat uvědomění, jak moc se liší „o něčem mluvit“ od toho „to dělat“. Baví mě na sobě/na nás testovat principy svobody v práci a sám neustále zažívat, jaké to na vlastní kůži je. Co mě ale na tom baví snad nejvíc je všímat si té kreativity, vášně a obecně energie, kterou většina lidí ve svobodné společnosti vyzařuje… Už jen kvůli tomu to stojí za to dělat.

P. S.: V jednom z dalších článků zkusím popsat v čem přesně se liší Peoplecomm 2011 od verze 2005. Jinými slovy v čem je svobodná firma jiná než ta tradiční.