Minulý týden, na Mikuláše, jsme na Strossmayerově náměstí v Praze čekali na naše holky, až docvičí. Po náměstí pobíhala hromada čertů, mikulášů a andělů. Před kostelem stálo i pár stánků. Mimo jiné i s horkými nápoji. A protože přimrzalo, sáhli jsme po svařáku. Teda tak se to jmenovalo. Ve skutečnosti se nám to jevilo jako horká obarvená voda, navíc se silnou “vůní” jaru. A tak tam stojíme s dvěma plastovými kelímky v rukou (já vím…), o 60 Kč lehčí a s dilematem to jít vrátit nebo to vylít do kanálu a jít. Došlo mi, že mám tento otazník dnes a denně, a tak mi na to téma dovolte pár řádek.

Myslím si, že v době zaručeně poctivých párků, skutečné marmelády, čerstvého rozpečeného pečiva nebo křišťálově čisté vody, se většina z nás periodicky ocitá v situaci, kdy zjistí že naletěla na naleštěnou marketingovou komunikaci výdělku-chtivého prodejce. V ruce drží (velmi často zdraví škodlivý) šmejd a říká si, a co teď? Já vidím tyto možnosti:

  1. sníst, vypít to – přece škoda peněz – a jít dál
  2. dát to zvířatům (nebo, jak by možná řekl cynik bezdomovcům)
  3. vyhodit to a mávnout nad tím rukou
  4. vyhodit to a postěžovat si ostatním
  5. vrátit to a riskovat hádku
  6. vrátit to a chtít vedení (pokud to není zrovna stánek)
  7. vyhodit či vrátit a napsat o tom na FB, blog, do novin
  8. vyhodit či vrátit a poslat to na hygienu, inspekci

Ten seznam by mohl pokračovat. Každopádně těch možností je hromada. Myslím si, že ostatní se k nám budou chovat podle toho, co jim dovolíme. Proto věřím v nějakou variantu bodů 4.-8. Pokud budou mít informaci o tom, že chceme především nízkou cenu a nad nějakým tím metylalkoholem, plísní či éčkem mávneme rukou, tak mám obavu, že jsme ještě nepoznali zač je toho loket. Pokud budeme autopilotně nakupovat bez úvahy, co se skrývá za naleštěnými etiketami, nemáme šanci. Jestli se ale začneme dnešním praktikám podivovat, nekompromisně trvat na poctivosti, tak se věci pohnou. Tolik z pozice zákazníka.

Čím to, že se šizení stalo v našich končinách tak normálním jevem? Co s tím kdo můžeme udělat?

Na straně byznysu si dovoluji (opakovaně) tvrdit, že firma, která šidí, 21.století nepřežije. V době internetu nemá dlouhodobě šanci. Za to, že jim to dnes ještě prochází může zákon setrvačnosti, kdy většinu z nás naprogramovali k nevyčnívání, poslušnosti a neodmlouvání. Lidi se však probouzejí, začínají přemýšlet, ptát se a zajímat se. Tradičním hierarchiím s šéfem na špici (jehož hlavním úkolem je vydělat dost peně pro vlastníky) zvoní hrana. Otázka je, dokážeme si těchto změn všimnout a přeorganizovat naše firmy tak, aby se do jejich DNA dostal gen poctivosti? Čas ukáže.

Mimochodem, stejné dilema jsem řešíval i na druhé straně škály. A to, když potkám příklad mimořádné slušnosti, poctivosti, prostě člověka nebo organizaci, která funguje z vyšších principů než proto, aby vydělal/a. Toto dilema jsem si vyřešil tak, že o těch lidech píšu, mluvím a různě jinak zkouším jejich příklad šířit. Osobně věřím, že především přes tyto příklady se můžeme posunout dál.