Zašli jsme v pondělí s kamarádem na oběd. Nad miskou rýže jsme pak probírali život a dostali se i k tomu, že si hledá „práci“. Podnikání, které se snaží již druhý rok rozjet, mu totiž stále nestačí pokrýt ekonomické potřeby jeho rodiny. Tohle téma já rád, a tak jsme ho probrali řádně.

Shodli jsme se mimo jiné i na tom, že čím užitečnější, pro druhé prospěšnější, prostě smyslu-plnější práce, tím méně je většinou placená. A že to platí i naopak: Čím lépe placená práce, tím pravděpodobněji se bude kamarád podílet na ničení lidského zdraví, vztahů a přírody.

Příklad: Kamarádka, asistentka učitele na státní základní škole bere měsíčně 8500 Kč čistého. Kamarádovi, manažerovi v bance přijde měsíčně na účet k 200 000 Kč.

Vybavil jsem si u toho můj oblíbený satirický film „Děkuji, že kouříte“ (trailer viz níže) a na památnou větu hlavního hrdiny Nicka Naylora: „Každý musíme z něčeho zaplatit svou hypotéku“. Kolik dnešních zaměstnanců jako by této filmové postavě vypadlo z oka!?

Nedávno jsem k tomuto über-paradoxu našeho ekonomického systému natočil krátké video. Napadlo mě ho sem dnes dát – v úvodu. Nepřijde mi totiž v pořádku, aby učitelé, zdravotníci, zemědělci a další povolání, bez kterých bychom nebyli, „chodili po večerech smažit hamburgery“ (aby se uživili), zatímco korporátní právníci, finanční poradci nebo mnozí manažeři nadnárodních firem produkujících hory toxických  zbytečností se topili v nadbytku. Více o zbytečných pozicích v originále textu s názvem: „Práce nahovno„. Samozřejmě čest výjimkám! Toxicitu či jedovatost pak definuji mírou škod na lidském – fyzickém i psychickém – zdraví, na mezilidských vztazích a přírodě.

Buď jak buď, je třeba říct nahlas, že to není správně! A já se už léta divím, že se tomu nikdo nediví. Nebo diví? Když tak nás propojte!

V našem ekonomickém systému platí následující rovnice: Čím prospěšnější, smysluplnější práce, tím méně je většinou placená. Čím lépe placená práce, tím pravděpodobněji ničí zdraví, mezilidské vztahy a přírodu.

Kromě tohoto paradoxu padlo během oběda samozřejmě i několik dalších. Mě fascinuje třeba to, jak si dnes zcela běžně pleteme „zaměstnání“ s „prací“. Pokud nemáme zaměstnání, většina lidí hovoří o tom, že „jsou bez práce“ nebo, že „si práci hledá“. Přitom práce je všude relativní nekonečno.

Zaujalo mě též, že 60 tisíc čistého (Kč) měsíčně nepostačí v roce 2016 pětičlenné (3 malé děti) pražské rodině na život. Často přemýšlím o tom, kolik našinců spadne do pasti re-klamou a médii konstantně připumpovávaných potřeb, které jim ve finále nedovolí dělat, co opravdu chtějí, jak chtějí, s lidmi, které mají rádi. Kolik z nich se pak musí trápit ve všech těch T-Mobilech, Komerčních bankách a dalších novodobých továrnách, kde se mi většina práce jeví jako naprosto zbavená smyslu a užitku, kde většina práce škodí a čím víc škodí, tím více je honorovaná. Vím, krapet přeháním, ale snad mi rozumíte.

Samozřejmostí je to, že život se tam stále podobá scénám z Chaplinovy Moderní doby (trailer viz níže) a životem tak může být nazýván pouze v satiře či v opilosti. Smutným faktem je, že slogan KPZ (Konečně zase pátek nebo Kurva zase pondělí) je stále heslem valné většiny zaměstnanců i žáků.

Smysluplnná, užitečná, prospěšná práce se dělá zdarma nebo za pár peněz. Neužitečná, škodlivá, zbytečná práce se pak „platí zlatem“. Srandovní systém jsme si vytvořili, co? Nebo depresívní? Jak to bereme, zaléží asi na nastavení každého z nás.

V naší společnosti zřejmě existuje obecné pravidlo, že čím zjevněji prospívá něčí práce jiným lidem, tím méně za ni dostane zaplaceno.

Pokud chcete dostávat info o zprávách zde na blogu, nechte na sebe kontakt zde.