Slibuji, ale nic to neznamená

Foto: Flickr

Představte si, že stavíte dům a potřebujete hypotéku. Rozhodnete se navštívit dvě banky a požádat je o předběžné schválení úvěru.

Banka A vám přislíbí úvěr v úterý ve 14.00.
Banka B o den později, ve středu v 11.00.

V úterý ve 14.00 vám úředník banky A sděluje, že nestihl shromáždit veškeré údaje. Žádá vás o novou schůzku, ve středu v 9.00.

Vás zajímá, jak zafunguje druhá banka a proto jdete nejdříve tam. V 10.45 odcházíte z banky B se schváleným úvěrem.

„Slibem nezarmoutíš.”, říkají někteří. Bohužel nesplněným zarmoutíš. A s následky se můžeš potýkat i celý život!

Předpokládejme, že tento příklad je ukázkou toho jak funguje každá z bank. Které se bude dařit lépe? Bance A, která dodá dříve než B ovšem s určitou dávkou nejistoty? Nebo B, která dodá později, ale můžete se na to, co slíbí spolehnout?

Není nic, co by tak spolehlivě ničilo důvěru jako nesplněné sliby.  Banka A má zaděláno na problémy. Jestli auto jezdí na benzín nebo naftu potom vztahy “jezdí” na důvěru. A jakékoli společenství tedy i firma se skládá především ze vztahů.

Neplnění slibů se epidemicky rozšířilo. A začíná to už u nás samotných. Slíbíme si, že budeme ráno cvičit. Zazvoní budík, my ho vypneme a spíme dál. Sliby, nesliby. Nic to neznamená. Kecy. Jestliže člověk, od přírody sobecká bytost, nedodá ani sobě to, co si slíbil, jak to má potom vypadat s ostatními?

Naše výchova byla posedlá tím, aby nás naučila poslušnosti. Říkat ANO oceňovala. NE bylo hříchem. Vyjít vstříc a podřídit se autoritě bylo normou. To, jestli je to v našem zájmu nebo zda je to vůbec reálné, nikoho nezajímalo. Mantrou bylo: „Když musíš, tak musíš!“ A tak jsme se naučili kývat na všechno možné a nemožné. Jako čert kříži jsme se začali vyhýbat odmítání nebo vyjednávání o, pro nás, výhodnějších podmínkách. Slibujeme, ale nic to neznamená.

To je jeden z důvodů proč patří naše země ke světové špičce v nedůvěře. A to je zlé. Mimo jiné to má za následek to, že místo podání ruky platíme všelijaké právníky, notáře nebo jiné prostředníky. Na jakýkoli detail sepisujeme smlouvy, jejichž obsahu nerozumí často ani  jejich autor… jen proto, abychom se pojistili, že ten co slíbil, svůj slib opravdu dodrží.

Proboha!? Nešlo by to jako za starých časů? Jeden podá ruku druhému a udělá vše proto, aby dodal to, co druhý očekává!?