Žijeme ve společnosti zaměřené na výkon. Věříme, že štěstí je možné si koupit. Myslíme si, že když zabereme, vyděláme majlant, „budeme za vodou“ a o to nám (nám = většinové společnosti) jde. Na jedné straně jsme se naučili toužit po věcech, které nepotřebujeme. Na straně druhé jsme proto nuceni dělat práci, která nás nebaví. Bludný kruh, kterému říkáme (mimo jiné)  krysí závod. Kde to začíná, a jak se z nás vlastně krysí závodníci stanou?

Před pár dny se ke mně dostala tahle sada žebříčků „nejlepších českých škol“ (středních). Mně se letos většinový vzdělávací systém začal po mnoha letech osobně dotýkat. Už to pro mě není pouze přípravka na firemní svět, kterou mě baví studovat a občas jí pošťouchnout. Stalo se z toho pro mě místo, do kterého mílovými kroky míří naše dvě děti.

Jsou to „nejlepší školy“, nebo „nejlepší přípravky budoucích krysích závodníků“? Nejlepší v čem? Proč se snažíme naše děti vymodelovat do jednoho druhu dovedností?

Ty žebříčky jsem dostal od rodiče šestiletého dítě a nadchlo mě, že o tom už teď přemýšlejí. Myslím, že je to svým způsobem chválihodné. A taky obdivuhodné. Já toho ale nejsem schopný. Mě místo toho leká ta naše (snad až) posedlost, už v tomhle věku stavět dětem žebříky, po kterých mají šplhat tam, kam si myslíme, že je dobré lézt. To jest nahoru. Tam, kde je „společenské postavení“, prestiž a „dobrá práce“ (dobrá práce = dobře placená práce; dobrý student = s dobrými známkami). Postavili jsme jim pro to víceletá gymnázia a jiná místa pro tzv. talentované děti.

Nakolik chápu český vzdělávací systém, zdá se mi, že tvůrci systému víceletých gymnázií se snad museli inspirovat v Jižní Africe druhé poloviny 20. století. Ten systém totiž staví dokonalou zeď mezi děti nadané tím, co oceňuje naše dnešní společnost a mezi ty ostatní. Jihoafrický apartheid stavěl na stejných principech.

Možná jste to lezení nahoru zažili. Já ano. Pořádný kus života jsem lezl po žebřících, které přede mě postavili lidé okolo mě. A já jim vždy vyšel vstříc. Poslušnej kluk. Vylezl jsem nahoru, abych zjistil, že na tu či onu zeď vlastně vůbec nechci vylézt. Debilní pocit. Lítost… Přitom to je přesně to, na co většinový školní systém (ve slepé podpoře mnoha nevědomých rodičů) připravuje naše děti. Alespoň já to tak chápu.

Jak můžeme hovořit o „nejlepších školách“, když tyto školy připravují děti na svět, který byl? Ne na ten, který bude? Mnozí dnešní prvňáčci dorazí na „trh práce“ až okolo roku 2030. Co z dnešní práce bude ještě existovat? A bude vůbec existovat onen „trh“?

Moderní škola vznikla jako přípravka pro tovární dělníky. Zagooglujte si, pokud nevěříte. Nebo se tam vydejte a dívejte se. Mezi hlavní parametry úspěchu patřila průměrnost, přesnost, dochvilnost, „vítr z autority“ a reagování na odměnu (nejprve známky ve škole a pak peníze v práci). Když si vezmete, jakými změnami prošlo za posledních sto let například to, jak komunikujeme, většinová škola se prakticky nezměnila. Možná se za posledních dvacet let ještě víc zvýšil tlak na výkon a soutěž (a ve společnosti se objevilo nové náboženství – konzum). Jinak je to stále ta stará dobrá přípravka továrních (dnes kancelářských) „dělníků“, poslušných ovčanů. Mnohé, dnes šestileté, děti se na trhu práce objeví až po roce 2030. Zohledňují tyhle žebříčky některé z dovedností, které budeme potřebovat v té době? Anebo to jsou staré známé levomozkové, na IQ a paměti postavené znalosti?

Mám obavu, že stále trénujeme a následně testujeme starý svět. Když jsem byl malý, neměl jsem tušení o většině, dnes běžných, pracovních pozic v IT, bankovnictví, výzkumu, reklamě, designu, poradenství nebo službách. Většina z toho, kvůli čemu jsem proseděl podstatnou část dětství a dospívání ve škole, mi byla k NIČEMU. Myslíme si, že práce, která je běžná dnes, bude k dispozici, až se Valérka rozhodne pracovat? Já o tom silně pochybuju.

Wayne Gretzky říkal: „Jedu tam, kde bude puk, ne tam, kde je teď.“ Možná bychom ho měli při vzdělávání našich dětí poslechnout.

A tak mě tyhle žebříčky přijdou nejenom úsměvné, ale i mimořádně nebezpečné. Směrují nás totiž někam, kde v budoucnosti vůbec nemusí nic být. A jako by nestačilo, že podle minulosti předpovídáme budoucnost. My podle těchto měření ještě sestavujeme žebříčky, jako by naše děti byli fotbalisti. Jako bychom porovnávaly sportovní výsledky, nebo jak je kdo bohatý či krásný. Žebříčky v našem světě prostě milujeme. Myslíme si, že soutěž a porovnávání z našich dětí dostane to nejlepší. Z některých chlapečků možná ano (viz např. Více žen do vedení). Celkově je ale soutěž opakem spolupráce, a já si myslím, že budoucnost bude stát spíše na spolupráci než na tupém porovnávání se a nikdy nekončícím soutěžení.

A na závěr, tohle je k věci…