Snímek obrazovky 2013-11-30 v 12.21.54

Zde je druhá hromádka výstřižků ze Sedmidenního víkendu (tady je první). Přál bych si, kdyby se tato kniha dostala k co možná nejvíce lidem neboť je to jedna z mála v češtině, která ukazuje podstatu práce v 21.století. Vzhledem k stovkám tisíc lidí bez práce a ještě větším zástupům tzv. chudých pracujících a do toho všeho pokračující globalizaci je to téma, které se týká valné většiny z nás. Pokud vás ta kniha nadchla tak jako třeba mě, prosím, napiště jí názor na její stránce dole.

 Když do Semca přišel José Carlos Reis de Magalhaes, bylo mu teprve 23 let. Jako čerstvý absolvent prestižní brazilské obchodní školy nastoupil do významné a dravé investiční banky. Spravoval její internetové projekty ve stavebnictví. Seznámil jsem se s ním přes jeho strýce. José mi nabídl, abych mu říkal přezdívkou, kterou znal každý: Zeca. Okamžitě mě praštilo do očí jeho nadšení do práce. Připomínal mi totiž mne samotného, když mi bylo tolik, co jemu. Netrvalo dlouho a věděl jsem, že by měl rozjet naši high-tech jednotku Semco Ventures. Zeca dal v bance výpověď. Jeho šéfové zuřili. Nechápali, jak může odejít ze zavedené, úctyhodné instituce, jen aby zkoušel něco rozjet. Jenže Zeca už tehdy věděl něco, co se staré struktury teprve potřebovaly naučit – že k tomu, aby člověka práce bavila, někdy nestačí status, moc, ba ani peníze. Anebo si jen chtěl někdy zajít na oběd s přítelkyní. Zeca docela často pracuje dvanáct hodin denně. Při takovém vytížení si čas na přátele a rodinu nachází obtížně, proto pravidelně chodívá s přítelkyní na dlouhé obědy. „Je to jen díky Semcu,“ říká. „Kdekoli jinde bych se kvůli tomu cítil provinile.“

Zecu v jeho dvanáctihodinovém nasazení nikdo nekontroluje. Navíc často pracuje v noci. Je to jen na něm. Krátce po jeho nástupu do Semca hrál skvělý brazilský tenista Gustavo Kuerten ve finále French Open (říká se mu francouzský Wimbledon a Kuerten ho už předtím vyhrál dvakrát). Zeca si jako správný tenisový fanoušek během turnaje udělal volno. Neřešil, jestli je to správné nebo ne – a nikoho se na nic neptal. Zápasy se hrály během dne a Zeca nám oznámil, že se přes den bude dívat na televizi a pracovat bude v noci (možná). Nepropásl jediný zápas, ale netrpěla ani jeho práce. Naopak, když se může intenzivně věnovat koníčku (nebo přítelkyni), nachází ideální rovnováhu.

Svoboda není žádná legrace. Nezaručuje bezstarostný život, naopak do něj vnáší náročné rozhodování. Pro lidi je mnohem snazší podvolit se již známému systému, v němž se nemusejí rozhodovat.

Moje pracovní a víkendové dny jsou zaměnitelné. Trvá to tak skoro deset let. Kterýkoli den v týdnu jdu se synem na kolo, taky chodíme k jezeru krmit kachny. Co na tom, že většinu rohlíků pro kachny sní syn sám a ti vodní ptáci na něj zmateně koukají. Ven vyrážíme třeba v úterý odpoledne nebo v neděli ráno. Obvykle to nerozlišujeme.

Každopádně mám problém orientovat se, který den v týdnu právě je.

Někdy ve čtvrtek, jindy v sobotu vyrážím na horský ranč a vracím se v pondělí nebo ve středu. Jaký je v těch dnech rozdíl? Brzy ráno o víkendu vyřídím maily, většinou taky vstávám v šest.

Lidé se ptají, jestli se tak nepřipravuju o radost z víkendu. Jistě bych mohl, ale já si užívám každý den. Když je venku ošklivě, jdu dopoledne do kina, jindy třeba ve středu ráno vyrazím na túru do hor. Navzdory záplavám přicházejících mailů jsem nikdy neslyšel, že by si lidi v Semcu stěžovali, že odpovídám moc pozdě. Jen někdy mám prodlevu víc než den.

Jak by ne, když tu firmu vlastníte, může někdo namítnout. Omyl, na takovýhle časový režim ani na samotný způsob života, jaký vedu, nepotřebujete rodinné bohatství, chatu v horách ani pozici generálního ředitele. Je to pouze otázka volby: najít rovnováhu mezi osobním a pracovním. Moje práce, povinnosti ani Semco netrpí tím, že pravidelně chodím na procházky, kouřím doutník a dívám se na horizont. V takových chvílích mě totiž napadají nové věci. Právě toho se lidi v Semcu obávají nejvíc. Panebože, on už se zase prochází s doutníkem…! Mívám totiž podvratné nápady s nebezpečným podtextem, třeba si v kanceláři pověsím houpací síť nebo namátkově vyberu dny, kdy nebudeme vyřizovat maily.

Stejnou možnost volby má ve firmě každý – ale většina lidí si to neuvědomuje. Necháváme se pohltit stereotypy, které pojídají náš vzácný čas potřebný na přemýšlení. Dokonce se lidé řídí pravidly, která dávno neexistují!

Svoboda není žádná legrace.

Názor, že lidi dokážou žít svobodně v osobním životě, ale v tom pracovním se budou bezvýhradně řídit firemními pravidly, je zoufale staromódní. Přirovnal bych ho k situaci, kdy otec říká dětem, že až vyrostou, budou si moct dělat, co chtějí, ale dokud bydlí v jeho domě, bude pro ně jeho slovo zákonem.

532709_496627517051365_358585972_n

Ve firmě ovšem nemá smysl neustále mluvit o „nadšení“ – nadšeně obsluhovat zákazníky, nadšeně vyplňovat formuláře –, naopak by firmy měly zaměstnancům umožnit, aby jednou začas prožili chvíle čiré, spontánní radosti. Firma by je měla přímo strhnout k tomu, aby křičeli „jo!“, plácali se po zádech, protože se do něčeho pustili společně, podle svých představ a ono to vyšlo.

Lidé se můžou se vší svobodou vznášet radostí, když se jim podaří najít rovnováhu mezi osobním a pracovním životem. Pro většinu lidí jsou oba světy neslučitelné. Bohudík stačí, aby využili času, který jim nabízí sedmidenní víkend, a tu rovnováhu našli.

1. Proč bychom se měli držet povolání, které jsme si vybrali jako nepřipravení adolescenti? 2. Proč si za peníze nekoupíme úspěch, když skoro každý poměřuje svůj úspěch právě penězi? 3. Proč miliardáři lačně hromadí peníze a pak je věnují na ušlechtilé projekty, jako je světový mír?

Když se ptáte lidí na práci, většina vám odpoví něco v tom smyslu, že jedna věc je žít a druhá si na život vydělat. Lidem ke spokojenému životu sice nestačí pouze výplata, přesto většinou nevědí, jak spojit spokojený život s vyděláváním peněz. Jak ty dvě věci sloučit do jedné? Vždyť je to bezvadná kombinace. Její tajemství zatím odhalilo pouze pár šťastlivců. Ostatní lidé nezjistili, jak propojit svoje zájmy a záliby s prací. Proto tolik lidí nemá rádo to, co každý den dělá.

Na druhou stranu lidé nechodí do práce proto, aby za nimi zůstávaly podřadné výsledky. Nejde jim o to, aby přišli co nejpozději a odešli co nejdřív. Jejich cílem není nudit se a vzpínat se na zadních. Musejí chodit do práce z nějakého důvodu, z určitého zájmu, který je ve snaze vydělávat si na živobytí přivedl k určité oblasti nebo konkrétnímu oboru. Vytvořme tedy organizaci, která to dokáže zjistit a následně využít.

Zvyklosti naší společnosti nás bohužel vedou k tomu, abychom se od útlého věku naučili přijímat nudu − počítáme s ní už ve škole.

Zaměstnanci ale přímo potřebují volnost a svobodu k tomu, aby vyzkoušeli různou práci, protože řada z nich opouští vzdělávací systém, v němž byli nuceni rozhodnout o své práci a tedy i o zaměření svého vzdělání ve věku, kdy měli o nejrůznějších profesích minimum informací a pochopitelně neměli žádné zkušenosti.

Většina z nás při nástupu do práce obvykle počítá s tím, že takhle to prostě je. Lidé, kteří se na to dívají jinak, opustí tradiční profesi a stanou se malíři nebo spisovateli. Naproti tomu ti, kteří zůstanou, si na nudný život postupně zvyknou. Takové mrhání lidským potenciálem! Je jasné, že lidé, kteří „utečou“, si s sebou vezmou i svůj rezervoár talentů, zatímco znudění zaměstnanci do toho svého ani nepootevřou dveře. Firma jako Semco by tedy za běžných okolností buď nenarazila na ty nejlepší, anebo by nezískala maximum od stávajících zaměstnanců. Snažíme se proto postupovat jinak a umožňujeme zaměstnancům, aby si ve firmě zkoušeli různé pozice a zkoumali své zájmy.

Toť vše. Kniha je ke koupi v našem eshopu – zde i v dalších místech. U nás v eshopu je při nákupu nad 2000 Kč doprava zdarma. Když to tu sepisuji, vybavil jsem si veškerou tu komunikaci s Ricardem a jeho týmem ohledně jeho příspěvku na Svobodu Naživo – viz níže:

Našel jsem dokonce i první email, který jsem od něj dostal… to jsou vzpomínky :-)

Snímek obrazovky 2013-11-30 v 11.56.29