Od minulé neděle do té včerejší jsem běžel. Sedmkrát. Běh v Budapešti, Rok jinak v HUBu, Svoboda v práci s ČSOB, finiš Cesty kolem světa, běh v Praze, včera přesun do Piranu a do toho „ultra–maraton“ Svoboda Naživo. Tempo, které jsem dlouho nezažil. Potřebuju to v sobě nějak uzavřít a mám z toho i pár postřehů, které by třeba mohly být k užitku.

1. Neděle – Závod v Budapešti – Začalo mi to minulou nedělí 1/2 maratonem v Budapešti. Jsem samozřejmě postižený tím, čemu se věnuju, a tak jsem se bavil zejména pozorováním principů závodění a soutěžení. Nadchlo mě znovu–uvědomění, že mantra „těžko na cvičišti, lekho na bojišti“, fakt platí. Nebo že dát na lidi, kteří už „vědí“, se vyplatí. Tohle mě totiž provází celý život. Ignoruju autority a pak se občas divím. V Budapešti mi proto krvácely bradavky a nejspíš přijdu o dva nehty (au, au,…).  Kromě toho mám znovu pocit, že závodění je cesta k cíli, ale nejspíš ne cíl k cestě (viz Jako byste ani nesoutěžil). Utvrdil jsem se také v dojmu, že to závodění (ani to krysí) není pro každého – z toho množství kolabujících lidí kolem trati mi šly slzy do očí. No a nakonec jsem si otestoval myšlenku proběhnout si centrum cizího města a pokračuju v březnu 2012 Jeruzalémem.

2. Pondělí – Rok Jinak v HUBu – Doběhl jsem do cíle, sedl na vlak a hurá do Prahy. V pondělí ráno jsem se přesunul do HUBu, kde nadace Vodafone představovala letošní ročník Roku Jinak, což je program podpory přenosu know–how z byznysu do neziskové sféry. Jednoduše, kdokoli, kdo pracuje ve firmě produkující zisk, se může spojit s nějakou neziskovou organizací a vymyslet spolu projekt. Pokud Nadace váš projekt vybere, zaplatí vám váš roční plat v plné výši a vy se pak bez obav můžete pustit do roku, díky kterému už váš život nebude nejspíš nikdy to, co předtím. Já měl v HUBu krátkou přednášku o tom proč si myslím, že by si 8 z 10 z nás zaloužilo „rok jinak“ (s malým „r“). Proč si myslím, že je přínosné vyskočit ze zajetých kolejí a zkusit žít rok úplně naruby. Hlavním přínosem byly ale přednášky lidí, kteří Rok Jinak už absolvovali, nebo ho absolvují. Nadchlo mě vidět to na živo a poslouchat, jak ten program doslova mění životy lidí, firem a tím i celou naší společnost. Těší mě, že se toho mohu účastnit (viz Rok jinak).

Mám pocit, že závodění je cesta k cíli, ale nejspíš ne cíl k cestě.

3. Úterý – středa – Svoboda v práci v ČSOB – V úterý ráno jsem se posunul do Pavilonu v Říčanech, kde na mě čekala „svoboda v práci“ se skupinou lidí z ČSOB. Není to dlouho, co jsem tohle stěžejní téma začal stavět na deseti principech. Příklady jejich využití v různých firmách světa tak dnes tvoří základ tohoto dvoudenního kurzu, který pořádáme v říjnu poprvé i ve verzi pro jednotlivce. Setkání s lidmi z ČSOB pro mě bylo zatím podobně parádní jako třeba práces lidmi z IKEA. Vždy jsem tam potkával lidi otevřené, s chutí přemýšlet a hledat nové cesty, které bavilo se společně zavřít na dva a více dní a pohrabat se v životě nebo fungování firmy/manšaftu. V Říčanech mě překvapilo, že většina lidí už četla některou z našich knih a že někteří už začínají bořit různá omezení z minulosti ve snaze nastavit fungování v práci tak, aby lidi mohli dělat víc toho, v čem jsou nejlepší a co je baví. Byly to prima dva dny. Možnost bavit se o svobodě v práci v instituci tak tradiční, jako je banka, je pro mě více než přitažlivé. Zdá se mi, že v ČSOB je řada lidí, kterým je tato myšlenka více než blízká. Pár z nich jsem zahlédl mezi přihlášenými na listopadovou Svobodu Naživo.

4. Čtvrtek – pátek – Cesta kolem světa – Ve čtvrtek ráno přesun do Srbska (u Karlštejna). Čekala nás tam poslední, sedmá zastávka našeho ročního programu, který se zaměřuje na svobodný život. Letos mě snad nejvíc překvapilo, že jsme do toho finále spolu vůbec dorazili. Nikdy předtím jsme totiž v žádném programu nezažili během roku tolik změn. Předně se nám během toho „narodily dvě děti“. A mě nadchlo, že jak Julie tak Katka dokázaly i se svýma miminkama „fungovat“ až do konce. Petr s Vierkou zase odešli po obrovských turbulencích z firmy (kterou Petr dvanáct let budoval a také spoluvlastnil). Věra zase dokázala neuvěřitelně balancovat mezi péčí o děti, desítkami pracovních projektů, životních trablí a poctivě za námi dojížděla z Brna. Roman kromě školky založil a úspěšně provozuje kavárnu a rok 2011 mu také připravil nejednu překážku. Nora změnila dvakrát práci a před nedávnem začala jako první žena a první Češka vést IKEA Hanim (největší nákupní organizaci IKEA na světě). Leon namaloval po dvaceti letech své první dva obrazy (což, kdo ho znáte, je pro něho V–E–L–K–Á věc). Ještě s námi vyrážel Filip, ale ten se ani nestihl rozjet, jak rychle se jeho život začal letos odvíjet. A Daniela dala po prvním setkání přednost firmě. A stejně jako v minulých ročnících to byla v Srbsku zase taková ta zvláštní směs radosti z cílové pásky ale zároveň smutku z toho, že to končí.

5. Sobota – běh Prahou – V sobotu večer to bylo zase jednou něco poprvé. Ve 20:30 jsem si dal deset kilometrů noční Prahou. Experiment. Budapešť mě fyzicky dost odrovnala a deset kilometrů jsem běžel poprvé. Překvapilo mě, jak rychle je lidský organizmus schopný se zregenerovat. Po Budapešti jsem chvíli kulhal. V Praze po tom nebylo ani památky. Bradavky jsem zalepil, taky v pohodě. Jen ty nehty. Ty jsou nejspíš v háji. Asi nejvíc mě ale dostala síla davu, který byl skoro podél celé trati. Nejspíš proto jsem běžel, co mi dech dovolil. Pod padesát minut (to je na mě rychlý). Před očima mám pořád to neduživý dítě, který sedí při hodinách tělocviku na základní škole na schodech, protože má nemocný srdíčko. Možná proto jsem se v cíli jak v Pešti, tak v Praze zase dojmul :–). viz Postřehy z Pražského 1/2 maratonu.

Aby měl život šťávu, je možná přínosné se každý den alespoň trochu „zabát“. Nebát se, může znamenat, neriskovat. A malé riziko znamená malý život. Velké riziko, velký život.

6. Neděle – přesun do Piranu. Říjen a listopad vypadá na běh, který možná ještě předčí tento týden. A tak jsme se včera přesunuli do Piranu (kde jsme byli už v červnu), abychom tu trochu nabrali dech, abych si tu připravil všechny plánované přednášky, některé kurzy a abychom spolu pobyli jako rodina. Vracíme se 22. 9.

7. Svoboda NaŽivo – Tohle je ultra–maraton, který společně s partou dalších nejméně deseti lidí běžím už pěknou chvíli. Maraton, který má vyvrcholit 10. listopadem v kině Vzlet. Projekt roku, který pomalu začíná získávat tvar. Minulý týden jsme vystavili první verzi programu. Tento týden zveřejníme další řečníky. Mezi účastníky už je bezmála 110 přihlášek. Na hlavní stránce svítí 150 FB lajků. Na Facebooku jsme se dostali přes 1000 fanoušků. Na Twitteru 111 lidí a na mém skoro 1200. Je to zavazující a já si říkám, že to už je počet lidí, který by se do pracovní revoluce mohl pořádně opřít :–).

Tři hlavní dojmy z toho mám…

Dojem #1 Jako vyléčený workohlik (s mementem mori v těle) a chronicky nevyspalý rodič malých dětí si prakticky non–stop stěžuju na únavu. Tento týden? Kromě pondělního rána a pátečního večera jsem buď nenašel prostor si toho všimnout, nebo jsem se cítil naprosto fit. Že by to byla jindy „únava z nicnedělání“? Latentní workoholismus? Nebo „dělat, co miluju, znamená, že jsem zamilovaný“? …zamilovaní lidé mají energie, že nepotřebují ani spát… Nevím. Budu to sledovat.

Dojem #2 Nedávno jsem četl, že jedním z indikátorů kvality života je míra strachu, kterou dennodenně pociťujeme. Prostě, že je třeba se každý den alespoň trochu „zabát“. A že když se člověk nebojí, může to znamenat, že neriskuje. Zdá se, že „malé riziko = malý život“. „Velké riziko = velký život“. Řekl bych, že „zóna komfortu“ funguje jako svaly. Když ji necvičíme, časem smrskává. Když nelezeme denně do rizika, může se stát, že časem se budeme bát třeba i jen vystrčit nos na ulici. Pro mě každý ten závod znamenal malý strach. A přijde mi, že po takovém týdnu jsem si zónu komfortu a tím i sebevědomí pořádně protáhl.

Dojem #3 Baví mě „svoboda určit si vlastní tempo“. Těší mě možnost šlápnout na plyn a projet se, co to dá, s možností zařídit si následně období nicnedělání (na vydechnutí). Protože jsem povahou extrémista, model po – pá 9:00 – 17:00 + víkend mě vysává. Proto svobodu určit si vlastní tempo, považuji v práci za klíčovou.

P. S.: Mám asi 14 dní skluz v mailech. Zítra se do toho opřu. Omluva.