Sběratelé papírů

Foto: Qiche

Začalo to krátce po narození. Ještě jsem z toho neměl rozum, a už mi dali můj první papír – rodný list. Následovala pamětní knížka novorozence a očkovací průkaz. Pak chvíli nic. Po nástupu do školy se to rozjelo na plné obrátky.

Bylo to moje nejplodnější období. Za osm let základní a čtyři roky střední školní docházky jsem nasbíral úctyhodných 24 papírů. V patnácti mi dali řidičák a občanku (první papíry zalité v plastu!). Na vysoké přišel index. Po pár letech první, pak druhý a nakonec třetí diplom. S blížícím se koncem školy jsem si napsal životopis (klíčový papír dnešního člověka!) a vrhl se na trh práce. S prací přišly vizitky. Se šplháním po korporátním žebříku přibývaly další. Následovaly různé kurzy a školení, většina tzv. certifikovaných, a já tak získal dalších více než deset osvědčení a certifikátů. Do svých třiceti let jsem nasbíral na pět desítek cenných papírů.

Dnes se tomu usmívám a přemýšlím, co mě k tomu vedlo. Místo toho, abych dělal něco, co mě naplňuje, co mě baví, jsem trávil čas něčím, za co mi někdo jiný dal papír. Smutným faktem je, že se o mou sbírku papírů nikdy nikdo nějak dramaticky nezajímal. Informace o tom, že mi dali ten či onen papír, jsem se snažil protlačit do životopisu. Občas někdo obdivně zdvihl obočí, nikdy se však nikdo z mých papírů na zadek neposadil.

Proč to píši? Jsem právě v Paříži, ve městě plném „lidí bez papírů“. A to mě nutí přemýšlet o tragikomičnosti systému, ve kterém žijeme.

Bez papírů nejste nikdo. Dokonce máte průser. Naštěstí existují organizace, které vám pomohou potřebné papíry získat (ve Francii např.: Sans papier).

Třicet let jsem sbíral papíry. Mám jich okolo padesátky. Dnes však není nikdo, kdo by o ně stál.

Zvláštní svět. V jeho větší části prožijete bez papíru obstojný život. Ne však v té naší „rozvinuté“ části. Máme pocit, že absolventi vysoké školy jsou lepší lidé než absolventi školy střední. Ti jsou zase lepší než ti, kteří absolvovali školu základní nebo nějaký učňovský obor. V určitých profesích si nedovedeme představit existenci bez vizitek, které rozdáváme všem novým lidem. Jako by naše vizitky zajímaly někoho jiného než nás! Na vizitky si před, za a pod jméno tiskneme různé zkratky a často cizokrajné názvy – čím exotičtější, tím lepší. Před týdnem mi jeden pán podal kousek papírku se svým jménem. Před jméno si nechal napsat „Mgr.“, za jméno „MBA“ a pod jméno (!) vice-president central-eastern Europe. Řekl bych, že nasbíral hodně papírů a dotáhl to opravdu daleko.

Dost kritizování. O co mi jde? Přestaňme sbírat papíry a raději dělejme to, co nám jde a co nás baví. Život bude mít rázem úplně jinou šťávu.