S miminem do práce

Včera jsem udělal experiment. Poprvé jsem vzal naši osmiměsíční Valentýnu s sebou do práce a byl z toho jeden z nejobjevnějších dní tohoto roku. A tak se nemůžu nepodělit o pár dojmů.

Začalo to tím, že jsme odvezli starší Valérii do školky a hned potom pelášili do Kolovrat na vlak. Odtud jezdíme do Prahy – příměstským vlakem na Hlavák. Tam jsem si šel nejprve koupit jízdenku na sobotu do Havířova. Překvapivě usměvavá a vtipná paní nahlížela celou dobu do kočárku, až jí to nedalo a řekla: „Ukažte mi, co tam máte.“ A když se zadívala, řekla „No, ta je krásná…!!

Z Hlaváku jsme vyjeli metrem na Roztyly na schůzku v T–Mobile. Povídali jsme si nějakých devadesát minut, během kterých Valentýna střídavě pozorovala okolí, kousala svojí šusťákovou rybu nebo bedlivě zkoumala plastový kelímek od vody. Nakonec si dala švestkovou přesnídávku a šla spát. Schůzka naprosto inspirativní a plodná. Pak jsem se na stejném místě sešel ještě s kamarádem a to Valentýna ještě spala. Ale přišlo mi, že jsme si oba ty dvě schůzky moc užili. Navíc se na nás furt někdo usmíval :–).

Pak jsme vlezli do metra směr I.P. Pavlova. Hned ve stanici se ke mně naklonila paní a při pohledu do kočárku povídá: „Ta je krásná! Dneska se roděj úplně jiný děti. Podívejte se na ty oči. Vždyť oni to všechno ví. Měli bychom se od nich učit…

Přivést do práce dítě, psa nebo kamaráda může být mimořádně prospěšné jak pro radost, tak pro výsledky.

Na Budějárně vystoupila a těch pár zbylých stanic se na nás opět zhruba polovina vagónu usmívala. Odtud jsme pokračovali do Strašnic na další schůzku, kterou Valentýna také celou prospala – v kočárku před restaurací. Pak busem na Žižkov podepsat smlouvu ve škole, kde od listopadu začínám učit. Ze Žižkova na Florenc na schůzku s překladatelkou… Představte si při všech těch cestách tramvajema, busama a metrem dokonce občas někdo vyskočil, že mi píchne s nástupem nebo výstupem. A i u toho samý úsměv. Na Koněvově nastoupil ještě jeden táta s kočárkem :–). To zase nedalo mě, abych se s ním nedal do řeči, protože od rána jsem za kočárkama potkával pouze ženy. Těch pár stanic dolů na Florenc jsme si dobře popovídali. Na schůzce s překladatelkou se Valentýna zase nabaštila. Odtud jsme zajeli ještě do Dlouhé koupit diář na 2011 a tradá na Hlavák a domů.

A co mě na tom nadchlo? Hlavně to, čeho jsme si všiml už před lety. Nevím proč, ale malé děti (pokud zrovna nepláčou) působí na většinu lidí jako magnet. Mně osobně přišlo mnoho lidí včera jako po třech pivech. Usměvaví, otevření, vstřícní, bezstarostní,… Přijde mi, že většina lidí si je s dětmi jakoby blíž. Nemají problém se usmát, prohodit fórek, navázat konverzaci. Obvyklý ostych (Co si o nás pomyslí druzí?) jde stranou. Včera nebylo v Praze nějak extra slunečno a přesto kudy jsem šel, tudy se na nás lidi usmívali, pouštěli nás sednout, chtěli si povídat. Až mě napadlo, nebyl by to krásný svět (?), kdybychom u sebe měli každý mimino? Představte si třeba poradu vedení firmy nebo zasedání vlády či parlamentu tímhle stylem? Dám ruku do ohně za to, že dlouhé nudné monology nebo předhánění se v tom, kdo je větší chlapák, by byly rázem pryč!

Jinak se samozřejmě věnuji mnoha činnostem, které bych s dětmi nebyl schopen dělat (třeba teď, když píšu tyhle řádky). Existují však mraky příležitostí, kdy pracovat s dětmi je prospěšné pro všechny strany. Navíc tomu tak bylo po větší část naší historie (a mnohde je tomu tak dodnes), že děti pomáhaly rodičům při práci a tak se od nich učily. Ale já pořád vidím příliš málo firem, kam je zcela běžné přivést si s sebou své dítě, domácího mazlíčka nebo třeba partnera – viz například zde. A tak třeba tato moje včerejší zkušenost poslouží někomu jako inspirace.

P. S.: A víte, co bylo ještě zajímavý? Valentýna je sice extra pohodář, který se většinu času usmívá. Ale včera se domů, po všech těch schůzkách, vrátila extra dobře naložená.