Tuhle přednášku jste možná viděli. Pro mě je zajímavá především proto, jak moc v ní Michael O’Leary poukazuje na evropskou chuť regulovat. Regulovat, centralizovat nebo řídit shora znamená omezovat svobodu. A omezovat svobodu může znamenat omezení tvořivosti, štěstí a mnohdy i výsledků. Bůh ví, jak ono to ale vlastně je.

Klacky pod nohy, které Ryanair dostává od Bruselu (alespoň tak, jak je O’Leary popisuje), mi přijdou jako běžná praxe uvnitř mnoha firem. Jako by padalo „h***o“ systémem. Znáte to… státní (nadnárodní) úředník omezí firmu, ta omezí svého ředitele, ten to pošle na menší ředitel a pak ještě na menší, až to spadne na „řadového zaměstnance“. Nakonec jsme všichni pěkně omezení a úředník (nebo kdokoli jiný) si mne ruce nad tím, jak nám to pěkně omezili a jak to máme nádherně pod kontrolou. Máme ale? Co nás to stálo? A co jsme tím získali? Dumáte o tom?

P. S.: Co se týče byznysu, tak ta přednáška pro mě není zase tak jednoznačná – chudák Michael a hloupí úředníci. Přijde mi to mnohem složitější. Přece jenom lidská svoboda potřebuje hranice. Tam, kde končí jedny, začínají druhé a naopak. A bůhví, co by dnešní, na chamtivosti a strachu, postavený byznys dokázal, nebýt regulace.

P. P. S.: Co se týče letecké přepravy, snažit se (jakoby bez břehů) růst v oblasti letecké přepravy mi přijde možná zhoubnější, než se snažit zvýšit prodej tabáku. Než se mnou začnete nesouhlasit, spočítejte si, kolik tun CO2 vyrobíte třeba za jeden let na Kanáry (např. Atmosfair) a zagooglujte, co to může dělat s klimatem.