Když se jednou třináctiletý Jirka procházel se svou maminkou po pláži, zeptal se jí: „Mami, jak to udělat, abych si udržel kamaráda, kterého jsem konečně našel?“

Maminka chvíli přemýšlela, pak se sklonila a nabrala dvě plné hrsti písku a obě dlaně obrátila vzhůru. Jednu ruku zavřela – a písek se jí začal sypat mezi prsty. Čím víc tiskla pěst, tím víc písku se sypalo pryč.

Druhou ruku nechala úplně otevřenou – písek na ní zůstal všechen. Jirka se pozorně díval a pak prohlásil: „Rozumím.“

(Zdroj: Příběhy pro potěchu duše, Bruno Ferrero)

Žijeme s rukama otevřenýma nebo svíráme pěsti?

Kolik energie vynaložíme na to, že chceme, aby lidé kolem nás byli takoví a makoví? Aby odpovídali našim představám? Aby na naše otázky odpovídali to, a ne ono. Aby si mysleli tohle, a ne něco jiného. A pak se jednoho dne divíme, že jsme se vůbec mohli přátelit s někým, kdo je takový a makový…, že nám přátelství či partnerství (nebo vztah s dětmi) proteklo mezi prsty a nám zůstala prázdná dlaň.