Zrušte interní BIS, CIA, KGB,...!

Přišla mi nabídka od Vodafone, ve které stálo: „…máte možnost kontroly výdajů vašich zaměstnanců v průběhu zúčtovacího období službou FlexiLimit či FlexiStrop.“ Dnes mi volala paní z Knižního klubu s tím, že má pro mě nějakou nabídku. A ještě než se k ní dostala, doplnila: „Ještě vám chci říct, že v zájmu zkvalitnění služeb je náš hovor odposloucháván.“

Nebo mrkněte na praktiky HP podle článku z Hospodářských novin: Hewlett–Packard tvrdě zaplatí za špehování lidí.

Nebo si projděte článek MF Dnes s názvem Za surfování po internetu vás mohou vyhodit z práce a seznamte se s praktikami v pražském Dopravním podniku a na některých úřadech státní zprávy. Viz také Bacha! Šéf se dívá nebo Pozor, vidí vás a upozorňuji: „To je jen maličká špička ledovce!“

Když někdo otevře váš dopis nebo odposlouchává váš telefonát, můžete ho zažalovat, a dokonce poslat za mříže. Přitom odposlouchávání hovorů, čtení e–mailů, přehled o navštěvovaných www stránkách patří k běžným praktikám většiny firem.

Samozřejmě, když dáte lidem svobodu, zpravidla se zvýší míra zločinnosti. Příklady z demokratických firem ovšem ukazují, že vcelku zanedbatelně. Obecně totiž platí, že čím více důvěry lidem dáte, tím více se ji ti druzí snaží nezklamat.

Nemám informace z ČR, proto dovolte pár čísel z USA, která říkají, že 78 procent amerických firem využívá některou z metod sledování chování nebo komunikace svých zaměstnanců:

  • monitorování e–mailů
  • sledování chatů
  • monitorování využívání SW, systémů a programů
  • kontrola logování telefonů
  • odposlouchávání telefonátů
  • pozorování zaměstnanců prostřednictvím kamer
  • sledování, jaké stránky zaměstnanci navštěvují
  • nabádání zaměstnanců, aby sledovali chování jiných zaměstnanců
  • najímaní agentů zvenku
  • odposlouchávání konverzací
  • monitorování využití kopírky

Šedesát procent amerických firem využívá software na sledování obsahu e–mailové komunikace, 27 procent zaměstnavatelů přiznává, že sleduje obsah interní e–mailové komunikace mezi zaměstnanci. A to jsou údaje zhruba deset let staré. Řekl bych, že čísla se po roce 2001 zvedla maximálně.

Firemní právníci staví na obecně přijímané pravdě, že pokud přístroje jako telefony nebo počítače patří firmě, patří jí informace v těchto přístrojích uložené. Málokdo si připustí, že každá větší firma má svou interní bezpečnostní informační službu, mnohé si platí i vlastní rozvědku. Možná se díváte na americké filmy; jestli ano, mluvme spíše o interní FBI, CIA nebo KGB. Ať už použijeme jakoukoli zkratku, je naprosto běžné, že firmy kontrolují e–mailovou poštu, pohyb svých zaměstnanců po internetu, využívání kopírek či firemních telefonů. Pod záminkou usnadnění navigace vybaví služební auta GPS přístroji tak, aby firemní rozvědčíci mohli nerušeně sledovat, kde se právě pohybují jejich zaměstnanci. Je zcela běžné (hlavně ve výrobních firmách) pohrabovat se v taškách či kapsách zaměstnanců, kteří odcházejí domů. Stejně tak je běžné instalovat kamery a sledovat, co se děje prakticky kdekoli ve firmě.

Málokdo ví, že Henry Ford, na jehož filozofii dodnes přistupujeme k životu ve firmě, zaměstnával komando soukromých detektivů, kteří slídili po tom, jak jeho zaměstnanci tráví soukromý čas. Většina firem dnes špicluje se stejnou vervou.

Na každou aktivitu interního FBI se samozřejmě najde vysvětlení. Na co máme právníky?! Logicky, jestli pobírám mzdu, je moudré mít po ruce dobrý důvod, proč existuje moje pozice a proč šmíruji své kolegy. Také platí to, že když se něco děje dostatečně dlouho a na většině míst (firem), začneme to považovat za normální. Zvykneme si. Přestaneme kroutit hlavami a zajímat se.

Nejčastějším důvodem, který slyším, je strach z krádeží a zneužití pravomocí. Obecně platí, že čím více důvěry lidem dáte, tím více se ji ti druzí snaží nezklamat. Je to něco, co nám do mozku vryla léta evoluce. Kromě toho zkušenosti z firem, které tzv. zlegalizovali krádeže, ukazují, že se lidé chovají až překvapivě poctivě. A ve finále, není lepší, když si sem tam někdo odnese balíček kafe nebo papíru, než každý den všechny kolegy ponižovat tím, že je šacujete jako potenciální zloděje?

Aktivity interní FBI, které se na mnoha místech až nápadně podobají scénám z Orwellova románu 1984, jsou pravděpodobně největším projevem firemní nedůvěry. Naprosto zásadně zabíjí motivaci, otevřenost a chuť spolupracovat. Kromě toho je tu však ještě jeden problém. Více a více firem (jako by opisovaly jedna od druhé) chrlí věty typu: „Lidé jsou to nejdůležitější, co máme.“ „Naše priorita jsou naši zaměstnanci!“ „Naši zaměstnanci jsou naše konkurenční výhoda.“ „Nemáme nic kromě lidí.“ – a šup, už jim šmejdí po taškách, účtech za telefon nebo webových stránkách, na kterých se byli podívat. Vždyť máme za sebou léta komunismu, kde si nikdo nemohl být jistý, kdo vás právě špehuje. V listopadu 1989 jsme si oddechli, že je to pryč. Houby pryč, je to zpátky. Tehdejší kádrováci se přejmenovali na personalisty, „Compliance Officers“, „Security Officers“, interní auditory, ale míra špehování (zejména díky novým technologiím a nové vlně strachu po 2001) nebyla nikdy větší. Jak to, že to svobodní lidé tolerují?

Přemýšleli jste o tom, jak se má člověk pod nonstop dohledem „velkého bratra“ uvolnit, ukázat, co v něm je, a podat špičkový výkon? Kdo by se přetrhl, když má každý den při odchodu z práce dokazovat pánovi z ochranky svou nevinu…?