Leadership se učme od dětí!

Mám za sebou tříletý kurz vůdcovství, vedení, leadershipu, zkrátka schopnosti získat a vést druhé – pravděpodobně nejdůležitější dovednosti pro úspěšné fungování v práci. Naší Valérii jsou právě tři a půl. Kolik času jsem s ní za poslední tři roky strávil na různých pískovištích, hřištích, tanečcích nebo jinde s jejími kamarády? Měl jsem tak výjimečnou možnost pozorovat, testovat si mnohé teorie a všelijak jinak experimentovat.

Zejména na dětském hřišti mi došlo, že schopnost vést máme vrozenou. Teprve výchova nám v hlavě udělá takový nepořádek, že později v dospělosti nevíme, čí jsme. Proto čteme manažerské příručky nebo chodíme na všelijaké kurzy manažerských dovedností.

Myslím si, že pobyt s dětmi je to nejlepší manažerské školení. Věřím také, že dva dny na klasickém manažerském školení jsou méně přínosné než dvě hodiny strávené na dětském hřišti. Zde je to nejpodstatnější, co jsem se já naučil o vůdcovství od dětí, které ještě nestihly zničit pokyny dospělých:

1. Radost z maličkostí – ať už to jsou první krůčky, povedená bábovička nebo úspěšně sjetá skluzavka, děti to umějí prožít a upřímně se radovat. Radost, nadšení a optimismus jsou věci nakažlivější nežli chřipka. V atmosféře nadšení se přitom pracuje úplně jinak, než když pociťujete neštěstí nebo depresi.

2. Úsměv – tříleté dítě se usměje až třistakrát za den. Dospělý člověk ani ne desetkrát. Úsměv a smích je spontánní reakcí na neočekávané. Možná my dospělí žijeme v příliš předvídatelném světě…? Jinak platí o úsměvu to samé jako o radosti. Její nakažlivost a kladný efekt nejenom na chuť do práce je více než zřejmá.

3. Děti neslibují cukr ani netrestají – někdy se mi zdá, že dospělí manažeři nic jiného neumí, než mávat cukrem a bičem. Děti nic takové neznají (než jim to nacpeme do hlavy). A tak jim nezbývá nic jiného, než ostatní získat svou přirozenou vášní a zápalem pro věc.

4. Když jsou utahané, bývají destruktivní – stejně tak, když mají hlad nebo když je něco bolí, pláčou, křičí, kňourají. Zrovna jako dospělý člověk, který je utahaný nebo jinak v nepohodě, zpravidla ubližuje ostatním lidem (zejména těm nejbližším). Dítě kňourá nebo pláče, dospělý člověk zraňuje slovy.

5. Chtějí si to udělat samy – snad nejvíce mezi prvním a třetím rokem od dítěte slyšíte slovíčka „sám/sama, vyberu, udělám…“. Chtějí si vše vlastnoručně osahat a dokázat (si), že to zvládnou. Stejně jako my dospělí. Jak zřídka jsme ochotni předat zodpovědnost ostatním, protože si myslíme, že to nikdo neudělá tak dobře jako my.

6. Jdou do všeho naplno – Valérie otevře v sedm ráno kukadla, nastartuje a jede – pohádka, snídaně, knížky, divadlo, hřiště, oběd… až do padnutí. Děti neznají své limity, a tak jdou do všeho naplno. To je strhující a velmi nakažlivé. Pokud jste někdy pracovali s někým, kdo se do projektu ponořil naplno, možná víte, o čem mluvím.

7. Strčí do všeho nos – jako by je vše zajímalo, na všechno si potřebují sáhnout, vše je nutné ochutnat, utrhnout, sebrat. Stačí s Valérkou vyrazit na koloběžce, aby chtěla každých pět minut zastavit, protože právě zahlédla něco fascinujícího – jednou je to větvička, pak list, poté víčko od láhve, jindy šroubek.

8. Dělají to, v čem jsou nejlepší – přestože chtějí všechno zkusit a do všeho strčí nos, zpravidla nevydrží dlouho u toho, co jim nejde. Už v tomto věku tak můžete pozorovat vrozenou orientaci na silné stránky. Jak tragické je, že masáž, kterou nám poskytne vzdělávací systém, zašlapá naše silné stránky tak hluboko, že o nich nemáme ani tušení.

Proč chodit na manažerská školení, když umění vést máme v sobě? Proč pouze neuvolnit to, co v nás je?

9. Dělají pouze to, co je baví – rodiče mají často jasný názor na to, s čím by si jejich dítě mělo hrát a co „by mělo“ dělat. Jenže dítě ví moc dobře, s čím si „chce“ hrát. A určitě si nebude hrát s tím, s čím „by si mělo“ nebo s čím si „musí“ hrát. Kdybychom to tak uměli i v dospělosti!

10. Děti vědí, co chtějí – a vědí také velmi dobře, co nechtějí. Schopnost říci ne důležitým věcem a ne věcem nedůležitým se pracně vyučuje na školeních „time managementu“, „GTD“ a jiných. Přitom ji máme v sobě. Jen se naučit poslouchat ten šepot, který nám radí, kudy v životě jít.

11. Vše si umějí prosadit – ano, vědí, co chtějí, a vědí též, co nechtějí. A hlavně si to dovedou prosadit. Pro okolí mnohdy nepříjemným (a z hlediska přijetí stádem nepřijatelným) způsobem, jako je pláč, řev, dupot, válení se po zemi. Ale schopnost prosadit si svou (než je o ni připravíme) musíte dětem (a tedy sami sobě) přiznat.

12. Žijí přítomností – zpočátku neznají budoucnost, a nepociťují tedy strach. Stejně tak nevnímají minulost, a tak neznají výčitky. Žijí tady a teď. Prožívají štěstí, něco, čemu se někteří složitě učíme v dospělosti.

13. Řeknou, co si myslí – „Babičko, chrápeš. Maminko, smrdí ti u pusy.“ – dvě z Valérčiných vět. Ta upřímnost je někdy až brutálně odzbrojující. Co bychom za ni v dospělosti dali! Upřímnost, samozřejmě v ohleduplnější verzi, patří mezi klíčové vlastnosti potřebné pro úspěšné vedení. Kdy by dnes následoval člověka, který balamutí a lže? Možná ti vystrašení s obrovskou hypotékou na krku (kterých je ale bohužel stále víc)…

14. Potřebují příklad – notnou chvíli jsme se snažili naučit Valérku na nočník. Pak k nám jednou přišla o něco starší sousedka Matylka a shodou náhod potřebovaly obě čůrat. No a to byl to poslední den, kdy na sobě měla Valérka plenku. Potřebujeme příklady, poněvadž se učíme zejména nápodobou.

15. Jsou často v transu – pro malé dítě není problém se dostat do transu, ztratit přehled o venkovním světě, o čase, žít jen přítomným okamžikem. Kdo z nás je schopen podobného zaujetí? Přitom, jako mnoho jiných vlastností, je to v nás.

16. Nic není nemožné – pro dítě je všechno možné. Až se někdy divím, kam na to chodí. Co všechno chce třeba Valérka zkusit. A manažeři pak chodí na kurzy kreativity, kde se učí poučky a cvičení na to, jak přemýšlet mimo „krabičku“.

17. Jsou tím, kým jsou – dítě je jako příroda, kočka je kočka, kopretina je kopretina. Pouze dospělý člověk dokáže být něčím a přitom předstírat, že je něčím jiným. Děti jsou prostě tím, kým jsou a nemají touhu se stát někým mocným a úspěšným. Autenticita, nevinnost, neschopnost lhát a předstírat patří přitom ke ctnostem, bez kterých je vedení v 21. století nemožné.

Tento seznam by pravděpodobně mohl pokračovat. Chci tím říci hlavně to, že vedení svobodných lidí v 21. století už není možné provádět podle příručky nebo modelů naučených na manažerských školeních. Je třeba se vrátit k přirozenosti a být tím, kým jsem. Protože, jak nás učí děti – máme to v sobě. Jen se to naučit vytáhnout a znovu používat.