Správné lidi dovnitř, špatné ven.

Foto: jdmcfish

Líbí se mi jedna metafora Jima Collinse v knize Good to Great. Ten navrhuje, ať si firmu představíte jako autobus a její cíle jako cestu, na kterou se s ním chystáte vydat. Prvním úkolem každého manažera, říká, je dostat správné lidi dovnitř a špatné ven. Ještě předtím, než se vůbec budete bavit o tom, kam nebo kudy jet, je třeba ujistit se, že uvnitř jsou pouze „správní“ lidé.

Ale kdo je to správný člověk? Osobně si myslím, že především ten, jehož smysl života se potkal se smyslem cesty (viz. dědictví Adolfa Eichmanna). Je nutné, aby to byl člověk, který věří ve stejné věci jako zbytek manšaftu. Představte si, že manažer Greenpeace nastoupí do Lovosické chemičky. Nebo manažer ČEZu půjde dělat do Člověka v tísni. Víte, o čem mluvím? Robert Peňažka nám na jednom setkání Cesty kolem světa nakreslil rybí kost a řekl, že stačí, aby jedna kostička směřovala k hlavě místo k ocasu, a celý manšaft jde do háje. Pěkné přirovnání!

A když už jsme v těch autobusovo–rybích příměrech, představte si autobus bez řidiče. Všichni sedí na svých místech, těší se na cestu, ale řidič nikde. Divné, ne? Proč tedy ve většině firem není divné to, že projekt řídí několik lidí nebo třeba nikdo? A tak je zcela běžné, že na chodbách firem, po kancelářích i zasedačkách parkuje spousta autobusů mnohdy s pasažéry, ovšem často bez řidičů.

Představte si firmu jako autobus. Potom prvním úkolem každého manažera je dostat správné lidi dovnitř a špatné ven. Ještě předtím, než se vůbec budete bavit o tom, kam nebo kudy jet.

A tak se vynasnažme, aby za volantem každého autobusu seděl jeden člověk. Navíc člověk, který umí a chce řídit (osobně si myslím, že nemusí mít řidičák) a také posádka s ním chce jet.