Jedním z módních hitů firemního světa posledních let je tzv. „rovnováha mezi prací a soukromím“. Firmy si jednoduše začaly všímat, že se jim zaměstnanci hroutí, přepracovávají, nebo dokonce upracovávají k smrti (viz karoshi). A to není výhodné ani pro jednu stranu. Co s přepracovanými, nevrlými, chybujícími zaměstnanci!? Co se životem, když jsem neustále unavený? Mně se to stalo před deseti lety. Příjemné to rozhodně nebylo.

Když ten termín a filozofii okolo prozkoumáte z větší blízkosti, zjistíte však menší paradox. Uvidíte, že jde o další dědictví industriální minulosti, myšlenkového směru, kterému nejčastěji říkáme taylorismus. Převážnou část dvacátého století bylo běžné rozdělovat život na dvě poloviny – pracovní a soukromou. Mimochodem i Henry Ford napsal chvíli před svou smrtí paměti, které nazval: „My Life and Work“ – Můj život a práce.

Protikladem „práce“ je totiž spíše než soukromí „odpočinek“. Protikladem „soukromí“ je spíše než práce „společnost“. V angličtině to vyznívá ještě zajímavěji. U tzv. „Work–life balance“ se předpokládá, že protikladem „práce“ je „život“. Jenomže opakem „života“zdá se být spíše než práce pustá existence nebo „smrt“.

Hlavním cílem tradiční firmy je zisk. Hlavním cílem člověka je přitom maximalizovat pocit štěstí. A tak se cíl tradiční firmy s cílem svým zaměstnanců neprotíná. Firma chce jet doleva, zaměstnanec doprava.

Zdá se, že už si toho pár firem všimlo. Z těch velkých například IKEA, která již léta hovoří o tzv. životní rovnováze a svým lidem se snaží všemožně pomoci právě v tom, aby měli v životě to, co v něm chtějí mít a žili tak vyrovnaněji. Slyšel jsem o firmě, kde vytvořili roli tzv. „Balance manažera“, tj. člověka, který hlídá rovnováhu zaměstnanců. Prakticky jeho působení může vypadat tak, že pozoruje zaměstnance, a pokud má pocit, že někdo vypadl z rovnováhy (například opakovaně vysedává v kanceláři po večerech, posílá e–maily po nocích, funguje o víkendech, má kruhy pod očima, zmiňuje problémy doma…), domluví si s ním schůzku a řeší. Snaží se nalézt příčinu a tu odstranit. Ať už takový člověk funguje jakkoli, mít někoho takového v manšaftu vysílá silný signál, že firmě záleží na tom, aby se její lidé při práci nepoškodili.

Obecně myslím platí, že demokratická firma se od autokratické liší třeba také tím, že životní rovnováha zaměstnanců patří mezi její hlavní cíle. Problém v dnešním světě je v tom, že hlavním cílem tradiční firmy je zisk. Hlavním cílem člověka (ač si to zřídkakdo uvědomí) je přitom maximalizovat pocit štěstí. A to není dlouhodobě možné bez pocitu rovnováhy. A tak se cíl tradiční firmy s cílem svých zaměstnanců neprotíná. Firma chce jet doleva, zaměstnanec doprava. A není tedy divu, že to ve firemním světě vypadá tak, jak to vypadá.

A já se tedy raduji z jakéhokoli příkladu firemních snah pomoci zaměstnancům s jejich životní rovnováhou. Jinak, ať tak nebo tak, řekl bych, nečekejme na firmu. Vytvořme roli manažera rovnováhy, která bude rotovat. Každý týden nebo měsíc to bude mít na starosti jeden člověk. Kdo jste si již na vlastní kůži okusili, jak jednoduché je se v práci „urvat“, jak jednoduché je zapomenout se a umakat se k nemoci, tenhle nápad snad oceníte.