Firemní svět je jeden velký Absurdistán. Jedna z nejpodivnějších věcí se odehrává mezi personalisty a zástupci vzdělávacích agentur. Mnozí personalisté považovali donedávna PeopleComm za vzdělávací agenturu, a tak zkusím popsat do velké míry vlastní zkušenosti.

Na základě filozofie zaměstnanci = nesvéprávné děti, za které je třeba rozhodovat, se personalista obvykle společně se šéfem rozhodnou, co se zaměstnanec musí naučit. Popíší tzv. kompetenční model a připraví „systém vzdělávání“. Na základě toho pak vybírají dodavatele. Mnohdy organizují výběrová řízení, která tak dobře známe ze státní zprávy.

Více a více firem zavádí pojem „preferovaný dodavatel“, což je v oblasti vzdělávání školící firma, která zajišťuje proškolování dovedností podle vzdělávacího systému firmy. V momentě, kdy se podepíší smlouvy a firma má své preferované dodavatele, začíná ta absurdita. Personalista, potažmo šéf začínají své lidi posílat na školení. Ano, slyšíte správně. Stejně jako posíláme balíky na poštu nebo poslíčky pro vzkazy, tak posíláme dospělé bytosti na školení. Není divu, že oblíbeným tématem školitelů, lektorů a jiných vzdělavatelů dospělých jsou nářky na pasivitu a nechuť skupiny, se kterou právě strávili dva dny od rána do večera. Kolikrát jsem si jen já na toto téma pobrečel, než mi to došlo. Podobné situace mi vždy připomenou Jaroslava Duška, který v Pelíškách přichází s nabídkou kvalitního sexu. Lektor se snaží, ale lidi nechtějí. Ve finále se zpravidla dostanou do stavu, kdy ani účastníci ani lektor nechtějí být tam, kde jsou. Dívají se na hodinky, školení všemožně šulí a zkracují. Ale personalista vybral, co se mají učit, tak si to holt nějak odsedí.

V případě, že si zaměstnanec (i když sedí „vysoko“ ve vedení) firmy, která praktikuje systém „preferovaného dodavatele“, vybere školení podle svého gusta, zpravidla je nucen švindlovat a lhát, aby se mu vůbec podařilo obejít firemní směrnice a aby si prosadil svou.

Stejně jako posíláme balíky na poštu, navykli jsme si posílat lidi na školení. Většina firemních kurzů proto připomíná Duškovu nabídku kvalitního sexu, notoricky známou scénu z filmových Pelíšků.

Jako závan čerstvého vzduchu na mě vždy působí setkání s lidmi z IKEA. Naprostý zájem, chuť se zapojit, otevřít se a dozvědět se něco nového. Jestliže jsem ze setkání s Českou spořitelnou odjížděl často okolo oběda, s lidmi z IKEA jsme měli potíž se urvat před devátou večer. Chvíli jsem zkoumal, čím to je. Po létech spolupráce mi došlo, že je to právě tím, že IKEA je jednou z mála firem, která se k dospělým chová do velké míry jako k dospělým. V oblasti vzdělávání praktikují tzv. „SML“, což je zkratka anglických slovíček „Self Managed Learning“ neboli samořízené vzdělávání. Jednoduše to funguje tak, že firma (šéf/personalista) chce po zaměstnanci, aby si sám určil, jakým směrem se chce vzdělávat. Je pak na každém člověku, zda využije to, co firma nabízí, či nikoli. Pravidlem je, že pokud si zaměstnanec sám vybere program, který mu sedí, ve firmě je obrovská vůle mu vyjít vstříc a zajistit jak finance, tak potřebný čas.

Strašně bych si přál (už kvůli sobě), aby se ostatní firmy od společností s přístupem IKEI (musí jich i u nás přece být víc?!) poučili a aby dál posílali už jenom dopisy, balíky, případně poslíčky. Rozhodně ale ne lidi na školení. Lektoři by už nemuseli tak často přicházet s nabídkou kvalitního sexu a více firemního vzdělávání by tak přestalo být odsezeným časem a začalo by znamenat skutečný přínos.