Peklo, nebo ráj? Lžeme míň!

01. 04. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Jednoho dne zahynul při autonehodě úspěšný personalista.

Jeho duše vystoupala k Bráně Nebeské, kde ji přivítal svatý Petr: „Ty, personalisto, vítej v Nebi, ale současně ti musím říct, že pro nás představuješ jistý problém. Ještě tu nemáme žádné personalisty, a tak pořádně nevíme, co s tebou. A když u někoho nevíme, co s ním, držíme se takového malého pravidla – na jeden den ho pošleme do pekla, na druhý den ho máme u nás v nebi a nakonec si sám vybere, kde chce zůstat.“

„No, já bych snad zůstal rovnou tady, nač tolik čekání…“ navrhl personalista.
Ale svatý Petr zakroutil hlavou: „Pravidla jsou pravidla.“
A tak svatý Petr posadil personalistu do výtahu a poslal ho až úplně dolů, do pekla. Dveře výtahu se otevřou a personalista spatří krásné zelené louky, po kterých se procházejí šťastní lidé a vesele se mezi sebou baví.
Všichni jsou dobře oblečeni, spokojeni a je mezi nimi plno jeho přátel – personalistů! Přiběhnou k němu, uvítají se, vzpomínají na staré časy. Potom ho seznámí s ďáblem, příjemným, vtipným pánem, a ten je všechny pozve do místní restaurace na exotickou večeři, u které popijí, popovídají si, a čas uletí, až je ráno a personalista musí do výtahu a do nebe.
Následující den stráví personalista v nebi. Sedí si na obláčku, příjemně si brnká na harfu, pozpěvuje si oblíbené písničky. A den uteče, ani neví jak. Přijde večer a svatý Petr si zavolá personalistu: „Nuže, byl jsi v pekle, byl jsi i v nebi, kde bys rád zůstal?“
„Víš, svatý Petře, nebylo mi u vás zle. Ještě nikdy jsem nestrávil takové dva příjemné dny jako tyto poslední. Ale víš, tam dole v pekle mám přátele a ti na mě určitě čekají… Nezlob se, raději bych zůstal v pekle.“

Reklama je ze své podstaty lživá. Náborový inzerát na straně jedné a životopis na straně druhé jsou formou reklamy. A jsou tedy stejně tak lživé.

Svatý Petr přikývl a poslal personalistu výtahem zpět do pekla. Dveře výtahu se otevřou a personalista nevěří vlastním očím: Místo zelených luk rozoraná olejová zemina, odpadků po kolena a jeho přátelé oděni do hadrů a zuboženi na kost tyto odpadky sbírají a třídí. Ani se na něj nepodívají, oči upírají jen na svou smutnou a zapáchající práci. Najednou k němu přistoupí ďábel a vezme ho kolem ramen.
„Poslyš, ďáble, já to nechápu… Včera to tu bylo samá zeleň, radost, spokojenost a pohoda, a dnes je to jedno obrovské smetiště, kde nemá nikdo na nikoho ani čas, ani náladu!“
Ďábel se pousměje: „To víš, včera jsme s tebou dělali personální pohovor. Dnes už jsi součástí týmu...“

Tohle je fór ze života. Je naprosto obvyklé dělat na druhé dojem. Ivan Zacharyáš, český reklamní režisér světového věhlasu prohlásil v jednom rozhovoru pro Hospodářské noviny, že reklama je ze své podstaty lživá. Něco na tom je. Místo toho, aby nás informovala o skutečnosti, vybere jednu malou vlastnost a tu nafoukne do obřích rozměrů. Náborový inzerát na straně jedné a životopis na straně druhé jsou formou reklamy. A jsou tedy stejně tak lživé. Čím více si to uvědomíme, tím menší bude pravděpodobnost, že jeden den nastoupíme do ráje a druhý den zjistíme, že jsme v pekle. Zároveň všichni, ať už na straně firmy nebo zájemce o práci, můžeme méně dělat dojem, lhát a předstírat. Vždyť nám přece v dětství říkali: „Lež má krátké nohy!“ To jsme na to zapomněli?