Od monarchie k demokracii

15. 03. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: Rory Wilmer

Prezident Václav Klaus má příští týden společně s vládou odjet na třídenní výjezd mimo Prahu. Jejich cílem bude společně načrtnout další budoucnost České republiky. Podle zákulisních informací se má na tomto sezení pod vedením věhlasné konzultační firmy rozhodnout, že se bude měnit vlajka, hymna a hlavní město České republiky.

Václav Klaus to po návratu oznámí na tiskové konferenci ostatním občanům. Tato pracovní skupina také plánuje připravit novou vizi, misi a hodnoty naší země. Věty, které tím vzniknou, pak nechají natisknout na 10 miliónů kartiček a každý občan je nejpozději do konce měsíce obdrží poštou tak, aby si je mohl vložit do peněženky a měl je stále na očích. Nové hodnoty pak budou vyžadovány po každém občanovi nad pět let věku. Nedodržení bude trestáno až ztrátou občanství nepodmíněně.

Nezní vám to tak trochu jako praktiky Josefa Stalina nebo Envera Hodžy? Nebo možná jako kapitola české verze Orwelova kultovního románu 1984? Já myslím, že i my Češi, kteří si od frustrací pomáháme tak často například pitím piva, bychom po něčem takovém vyšli do ulic.

Přitom ve firmách je naprosto běžnou praxí, že úzká skupinka „těch nahoře“ rozhoduje o věcech tak základních, jako kdy pracovat, co si vzít na sebe nebo na co se dívat na internetu. A my všichni ostatní to považujeme za naprosto normální.

Jak to, že na národní úrovni posíláme dokonce umírat své vojáky, abychom rozšířili demokracii (Irák, Afganistan a jiné), a ve firmách přitom stále tolerujeme monarchii, jejíž principy se od počátků 20. století prakticky nezměnily? Proč si myslíme, že jsme si v roli občana sami schopni vybrat partnera, školu, lékaře nebo poslance a v roli zaměstnance nevěříme naší schopnosti samostatně rozhodnout o těch nejzákladnějších věcech? Jak to, že ve firmách stále tolerujeme monarchii (jeden vůdce) nebo oligarchii (úzká skupinka vůdců), když ve větší části našeho života je demokracie naprosto běžnou formou uspořádání vztahů a dění?

Lidstvo přitom o demokracii ví už od 4. – 5. století před naším letopočtem. Dnes je demokracie na národní úrovni nejrozšířenějším způsobem řízení. Stejně tak v rodině se už ve větší části planety dnes nikdo nepodiví tomu, že žena má právo volit, chodit do práce a získat tím vlastní (na muži nezávislý) příjem, stejně jako jí náleží nárok na vlastní zájmy a koníčky. Také dnešní děti získaly práva, o kterých se generaci našich rodičů ani nesnilo.
V oblasti školství se první demokratická škola objevila nejspíše v roce 1921 v Anglii – Summerhill. Podle Education Revolution je oblast vzdělávání a školství momentálně místem, kde dochází k opravdové revoluci pohledu na dítě, jeho schopnost a ochotu se učit a zejména roli žáka, učitele a také rodiče v celém systému. Demokratické (a na oko demokratické) školy se tak objevují jako houby po dešti. Pro nás – firemní svět – tedy může být tato oblast velkou inspirací. Ve finále učitel a manažer nedělá zase tak rozdílné věci.

Jak to, že na národní úrovni posíláme umírat své vojáky, abychom rozšířili demokracii, a ve firmách přitom stále tolerujeme monarchii, jejíž principy se od počátků 20. století prakticky nezměnily?

A co na firemní úrovni? Jak ono to vlastně začalo? Zpočátku fungovala na cokoliv ruční výroba. Pak přišel Henry Ford a jeho pásová produkce. Průmysl začal chrlit výrobky pro bobtnající střední třídu, zvyšoval se objem a snižovaly náklady. Řemeslníci v 18. a 19. století zvládli i ty nejnáročnější úkoly s minimálním nebo žádným dohledem. Dělníci ve Fordových závodech prakticky bez dovedností už ovšem potřebovali dohled zkušených předáků. Ti byli ovšem jen o trochu lepší verzí oněch dělníků bez dovedností, které důvěrně známe z Chaplinovy Moderní doby:

A tak tito předáci potřebovali dohled mistrů a na mistry dohlíželi vedoucí oddělení. Vedoucí potřebovali náměstky a ti zase ředitele. A tak s sebou masová produkce přinesla obrovskou byrokracii. V té době nebylo kde jinde se poučit než u armády, tudíž firemní svět převzal systémy řízení, organizace i slovník od vojáků.

Změna, kterou je možné tak dobře pozorovat v jiných částech života, je ve firemním světě zatím nejpomalejší a také nejméně viditelná. Já osobně jsem nenašel příklad starší, než je počátek osmdesátých let – brazilské Semco. Řada firem se pokouší demokratizovat. Ale skutečně demokratických firem, kde má každý zaměstnanec stejné právo a rozhoduje si třeba i o tom, co a kde bude dělat, kolik bude brát nebo kdo se stane jeho šéfem, je stále jako šafránu.

A tak věřím, že i náš projekt pracovních revolucí této změně pomůže.