Nesnáším svou práci!

Šel jsem do Hypernovy koupit sušák na prádlo. Měli celkem sympatický za 1390,- (po slevě). Nad kasami svítil nápis: „Žádné velké fronty, když jste ve frontě 4, otevíráme pro vás druhou kasu“. To mě potěšilo, protože na mě venku čekala rodina. Po chvíli hledání jsem však nechytil lepší než dvanácté místo u jedné z několika málo otevřených kas. Atmosféra byla logicky napjatá. Většina postávajících brblala něco o bordelu a o tom, že se na to můžou „vyprdnout“. Ale přesto stáli. I já stál. Asi po půlhodině, mezitím, což jsem to už málem několikrát vzdal, na mě přišla řada.

S úlevou podám paní pokladní svůj věšák, paní načte čárkový kód a říká: „1690 korun.“ Logicky následovala diskuze o tom, co je správná cena, kterou však paní pokladní ukončila slovy: „Jděte k regálu a doneste mi cedulku.“ Vyrostl jsem za socialismu, na podobné chování jsem tedy zvyklý a poslušně jdu pro štítek s cenou. Paní pokladní se na něj podívá a praví: „Sorry, s tím já nic nezmůžu. Zaplaťte a běžte si na informace, oni vám to tam vystornují. My jsme jenom prodavačky, my za nic nemůžeme a nic nemůžeme…“

Ta možnost mě nezaujala. Stojan jsem nechal u kasy a šel se zeptat na informace. Paní na informacích ale povídá: „Prodavačky nic nemůžou a my taky nemůžeme.“
Zajímavé. Tohle píše Ahold (provozovatel Hypernovy) na svých stránkách: „Společnost Ahold je v České republice významným a zaměstnanci respektovaným zaměstnavatelem. Základním kamenem naší politiky je respekt k jednotlivci. Věříme, že naši zaměstnanci jsou schopní, loajální a usilují o úspěch našeho podnikání.“ Musím říci, pane Aholde, že toho jsem si u vás (v ČR) zatím ani jednou nevšiml.

Hypernova nevyšla, a tak jdu vedle do Bauhausu. K mému překvapení tam měli stejný stojan za 1090,-. Nicméně u kasy na mě opět čekal zajímavý dialog:

Já: „Můžete mně sepnout účtenku, prosím?“
Paní prodavačka: „Nemůžu.
Já: „A proč nemůžete?
Paní prodavačka: „Nemám sešívačku.
Já: „A co támhleta páska? (ukázal jsem za ní)
Paní prodavačka: (neochotně se natáhne pro izolepu)
Já: „A nechtělo by to nůžky? (po chvíli pozorování neumělé snahy utrhnout izolepu)
Paní prodavačka: „Nemám! Nám nic nedají. A ještě nám za všechno vynadají.
Mrkněte se, co o Bauhausu tvrdí jeho personalisté: jobs.

Když se na to zaměříte, zjistíte, že neochota, neschopnost, nezodpovědnost není nic neobvyklého. A že Hypernova nebo Bauhaus jsou jen pouhé dva příklady toho, co zažíváme dnes a denně všichni. Bohužel pracovní mizérie je tak častá, že ji považujeme za normální. My, zákazníci, máme tendenci se zlobit na prodavače, servírky, recepční a jiné zaměstnance v přední linii.

Ale jak tu prodavačku v Bauhausu, Hypernově, Tescu, neřkuli v Makru má práce bavit, když jí (jako nesvéprávnému dítěti) v práci odeberou veškeré pravomoci, dýchají jí na zátylek a občas ji seknou přes prsty? A navíc na stránkách tvrdí, jak milovaným jsou zaměstnavatelem?!

Myslím, že si potřebujeme popsat problém předtím, než budeme ochotni dělat změnu. Ty dvě paní prodavačky to neřeší, protože jim to přijde normální. Manažeři Bauhausu a Hypernovy jim řeknou: „Můžete jít! Na vaše místo čeká deset dalších lidí. A strach tak vládne dál našim firmám…

Pouze 17 procent lidí staví katedrálu. Padesát procent staví zeď. Dvacet předstírá, že rovná cihly. Podívejte se na tento obrázek a dojde vám proč. Pouze 17 procent lidí dělá většinu času to, co je baví:

Možná jsou to pro vás suchá čísla. Možná vám ani příběh se staviteli katedrály nepomohl. Snad vám to lépe dojde na příkladu s fotbalem:

A tak není divu, že vznikají písničky o tom, jak nesnášíme práci:

Nebo proč se většina zaměstnanců podepíše pod tuto větu: „I nejhorší den na dovolené je pořád lepší než ten nejlepší v práci.

Hustone, máme problém!