Nechte lidi rozhodovat
22. 04. 2009, TOMÁŠ HAJZLER
Foto: s_revenge
Více a více firem se pokouší do nějaké míry koketovat s demokracií. Hovoří třeba o „participativním řízení“ nebo o předávání zodpovědností… Asi jste si všimli, že podobně velkých slov naleznete ve firemních slovnících moře.
Ovšem, když se dostanete za slova a chvíli pozorujete dění, zjistíte, že ve finále stále rozhoduje jeden nebo pár lidí. Možná už to ten „nejvyšší“ nedělá jako Josef Stalin, který údajně rozhodoval bez jakékoli konzultace. Možná už dnes alespoň vyslechne své „podřízené“, pokývá hlavou na znak porozumění a teprve potom udělá rozhodnutí.
Víte, jaké to je, když za nás rozhodují druzí… Jak moc bereme výsledky takových rozhodování za své. Ať to jsou firemní cíle, produkty, pravidla, výše mezd… Jak by vás bavilo, kdyby za vás někdo jiný rozhodl třeba to, jaké si musíte koupit auto, co si smíte obléct, s kým budete žít, jestli můžete mít dítě, nebo kde budete bydlet? Neměli byste šanci. Stejně jako v dnešní Číně by přišel soudruh a řekl by: „Soudruhu, poslední sjezd strany rozhodl, že budeš mít jedno dítě, oženíš se touto soudružkou, budeš žít v této vesnici, budeš pracovat na tomto poli a každé úterý se budeš chodit hlásit na stanici.“
Vždyť tohle jsme přece zažili! Alespoň ti, co měli možnost žít před rokem 1989.
Na úrovni státu si najednou můžeme o většině věcí rozhodovat sami. Ve firmě ale stále sedí ten starý předlistopadový soudruh, který za nás rozhoduje, co smíme a co nesmíme. Malinko změnil rétoriku, lépe se obléká, koupil si dražší vůz a panelák vyměnil za vilu v satelitním městečku. Uvnitř je to však stále ten starý známý straník, který za „dávných dob“ hřměl na sjezdech strany. Jak to, že mu vše tolerujeme, když jsme předlistopadové soudruhy dokázali s takovou lehkostí vyhodit oknem?!
Ve většině firem stále sedí ten starý předlistopadový soudruh, který za nás rozhoduje, co smíme a co nesmíme. Malinko změnil rétoriku, lépe se obléká, koupil si dražší vůz a panelák vyměnil za vilu v satelitním městečku.
V jakémkoli lidském společenství rozhoduje vždy buď jeden člověk, nebo skupina lidí. Způsob rozhodování určuje do velké míry jeho kvalitu, a tím i kvalitu firmy jako celku. Možná je to ten úplně nejdůležitější článek změn na cestě k demokracii… Demokratická organizace nemůže pravděpodobně fungovat bez toho, že zaměstnanci vytvoří skupiny, které řeší své problémy a rozhodují o věcech, o kterých je třeba se rozhodnout. V roce 2009 už naštěstí existují řady úspěšných příkladů skupinového rozhodování. A tak pomozme lidem založit skupiny, rady, výbory (nebo jakkoli jinak ta seskupení lidí nazvete), ve kterých budou zástupci všech zaměstnanců na pravidelných schůzkách rozhodovat o všem, co je pálí.
Štve je kvalita stravování v závodní jídelně? Ať utvoří pracovní skupinu a ten problém vyřeší. Štve je to, že se momentálně neprodává? Štve je šéf? Štve je mizerné renomé firmy? Ať jdou a řeší! Ovšem, jako i jiné revoluce v této kategorii, i tato chce sérii postupných kroků a hlavně čas. Krokem číslo jedna je naučit lidi rozhodovat. Viz revoluce čtyři druhy věznic a Naučte lidi rozhodovat!
Zdá se mi, že mnozí z nás zvládnou debatovat o diverzitě, respektování rozdílů, svobodě a důvěře. Kdo si ale někdy zkusil vést druhé opravdu demokratickým způsobem, ví, jak pomalé a frustrující to může být. Proto valná většina firemních lídrů bere zkratku a sahá po metodách stojících na rozdávání úkolů a kontrole. Jenže tahle zkratka vede k tomu, že nejlepší lidi odejdou a zbytek „chodí do práce“. Ze stavitelů katedrál se stanou stavitelé zdí a časem i jejich rozbíječi. Udělají si svých devět až pět a rychle pryč.