Narkomanům drogy zdarma!

Narkomanům drogy zdarma!

Foto: kosmothesynner

Dnes a denně na sobě zástupy lidí ve firmách pociťují efekt vysoce návykové chemické látky. Když jí mají nedostatek, zažívají frustraci, strach a potíže s učením. Při dostatku se dostavují pocity štěstí, radosti a hrdosti.

Problém stejně jako u jakékoliv jiné drogy tkví v tom, že její efekt se nikdy neudrží dlouho. Je vysoce návyková a člověk zpravidla potřebuje zvyšující se dávky. Ta látka se jmenuje Dopamin. Podle evolučních biologů dopamin stimuluje části mozku zvané „ventral striatum“ a „nucleus accumbens“ – místa, která zpracovávají uznání a vytvářejí pozitivní emoce, jako je spokojenost a radost. Tito vědci mají za to, že dopamin hrál důležitou roli v lidské schopnosti se učit a přežít. Jestliže náš předek kupříkladu po úspěšném lovu dostal dávku dopaminu, nejspíše se naučil, jak získat další.

V dnešních firmách se už za mamuty honíme pouze obrazně. Většina lidí usiluje o dosažení nějakých dlouhodobých cílů a krátkodobý přínos je právě dávka dopaminu. Možná jste si všimli okolo sebe, co všechno je člověk ochotný udělat pro uznání a pochvalu, tj. dávku té návykové látky. Za zmínku stojí možná i fakt, že lidé, jejichž mozek neprodukuje dostatek dopaminu – například ti s Parkinsonovou nemocí – mají potíže s rozhodováním.

Vyměnit člověka na nejnižší pozici stojí 2580 procent jeho roční mzdy. Výměna manažera, prodejce nebo třeba i zdravotní sestry přijde až na 70400 procent jeho roční mzdy zaměstnance. Udržet si člověka je tedy nesmírně ekonomicky výhodné.

Když si člověk tento fakt uvědomí, dojde mu mnohé. Například to, proč lidé v práci hrají karty na počítači. Proč chodí na pornostránky. Nebo proč se potřebují naparovat před ostatními. Za vším, velmi zjednodušeně řečeno, vězí snaha opatřit si drogu. Způsobů, jak si zajistit svou potřebnou dávku, totiž existuje mnoho. Mnohé jsou na pracovišti (i jinde) značně problémové – jako třeba drogy, alkohol nebo sex. Jiné považujeme za normální, například cigaretu nebo šálek kávy. Paradoxem je, že ta nejpřirozenější a zároveň nejzdravější cesta je ta nejméně využívaná. Není to nic složitějšího než upřímné uznání, poděkování a pochvala. Lidová moudrost říká, že „i ta kočka přinese myš na práh proto, aby dostala pochvalu.“

Podle výzkumu, který jsme v roce 2005 prováděli ve spolupráci s agenturou AISA, 92 % zaměstnanců českých firem nemůže s jistotou říci, že je za posledních sedm dní někdo pochválil či jinak ocenil za dobře odvedenou práci. Samozřejmě bychom mohli polemizovat o naší závislosti na názorech druhých a roli ega v tom všem. Fakt je ovšem ten, že v našem světě 99 % z nás potřebuje pro tvorbu dopaminu druhé lidi. Pokud si tuto skutečnost uvědomíme a využijeme jí, bude nám (nejenom v práci) mnohem lépe.

Je běžné, že ve firmě pětina až třetina lidí říká, že je nikdo nechválí. Běžně uslyšíte i názory jako: „Nejenomže mě nikdo nechválí, ale navíc moji práci viditelně ignorují.“ U zaměstnanců, kteří nemají pocit adekvátní pochvaly a uznání, je dvakrát vyšší šance, že do roka opustí firmu. Přitom výměna nejnižších pozic stojí podle Gallupu 25–80 procent roční mzdy. Výměna manažera, prodejce nebo třeba i zdravotní sestry přijde na 70–400 procent roční mzdy zaměstnance. Udržet si člověka je tedy nesmírně ekonomicky výhodné. Co se týče produktivity, rozdíl mezi zaměstnancem, který je spokojen s úrovní uznání a pochvaly, a mezi nespokojeným se pohybuje mezi deseti a dvaceti procenty (gallup).

Dva důvody, proč je pochvaly málo: jsme zaměření na vlastní přežití. Vlastní zájem je tak z hlediska evoluce důležitější než zájem o druhé. Proto více požadujeme než dáváme. Jako příklad toho, jak sobečtí či altruističtí jedinci jsme, si zkuste vybavit, čí hlad cítíte silněji. Svůj, nebo sousedův? Naše pozornost se tak automaticky zaměřuje na negativní zprávy. Kritika je tím pádem mnohem častější než pochvala, uznání nebo poděkování.

Říká se žádné zprávy, dobré zprávy – při vedení lidí ovšem nemůže být většího omylu. A tak zlegalizujte u vás ve firmě užívání drog. Zdá se, že je to více než výhodné pro všechny.

P.S.: Asi proto, že je pochvaly mezi česko–slovenským lidem tak málo, pronesl Jára Cimrman památnou větu: „Nepochválím–li se sám, nikdo to za mne neudělá.“

P.P.S.: Protože děkování je jako šafránu, Libor navrhuje způsob, jak ho změnit na mák (tj. aby ho bylo víc). Kdykoli poděkujete, hoďte to na nějaký papír a na nástěnku (s možností se umáznout), ať si i ostatní všimnou, čeho si považujete a jak moc si u vás v manšaftu ceníte toho, co pro vás dělají druzí.