Najděme si každý svého mentora.

Když Odyseus odcházel do Trojské války, nechal doma svou manželku Penelope, syna Telemacha a veškerý svůj majetek. Podle Homéra svěřil Odyseus celý svůj domov jednomu starému příteli. Mimo jiné ho požádal hlavně o to, aby radil, učil a vychovával jeho syna Telemacha. Cílem bylo pomoci mu k vlastní zodpovědnosti za jeho život tak, aby dosáhl nejvyšší slávy. Ten přítel se jmenoval Mentor.

Po válce putoval Odyseus deset let, než se vrátil domů. Telemachus, již dospělý, se vydal svého otce hledat. V pátrání mu pomáhala bohyně Athéna, která se přestrojila za Mentora a doprovázela Telemacha na jeho cestě. V té době se slovo „mentor“ stalo synonymem důvěrného rádce, přítele, učitele a zkušené a moudré osoby.

Tuhle revoluci (jako i většinu ostatních) píšu v kavárně Starbucks, kterou založil Howard Schulz (mimochodem v roce 1971, tj. v roce, kdy jsem se narodil). Miluji jeho knížku Pour Your Heart Into It, kterou napsal v roce 1997. Je to kniha o vášni, vůli, zkoušení a posedlosti se učit a přicházet věcem na kloub. Na jednu jeho větu si často vzpomenu: „You need a mentor. Beat the bushes till you find one!“ neboli „Potřebujete mentora. Hledejte, dokud nějakého nenajdete!“

Myslím, že je na tom hodně moudra. Stačí se chvíli dívat na děti a všimnout si, jak se učí. Pozorování a nápodobou! Přestože si často myslíme něco jiného, i v dospělosti se učíme stejně. Tak proč si při průchodu neznámým terénem nabíjet ústa, když nás někdo zkušený může provést? V oblasti řemesel proto vždy existoval vztah mistra a tovaryše, z východu slyšíme o vztahu Mistra a žáka. Stejně se tak začínající muzikant učí od zkušeného, medik nováček od zkušenějšího lékaře, hokejista začátečník od mazáka…

V oblasti řemesel vždy existoval vztah mistra a tovaryše. Z východu slyšíme o vztahu Mistra a žáka. Stejně se tak začínající muzikant učí od zkušeného, medik nováček od zkušenějšího lékaře, hokejista začátečník od mazáka…

Vztah žáka a učitele existuje léta. Teprve nedávno však vědci přišli na princip, na kterém učení pozorováním jiných lidí stojí. Vědci na Parmské univerzitě v Itálii přišli při výzkumu chování opic na mechanismus, který nazvali zrcadlové neurony. Je to věc v hlavě, která nás vede k tomu, abychom zívali, když druzí zívají, abychom veslovali, když pozorujeme veslaře, nebo abychom se napili, když druhý člověk pije. Podle jednoho zdroje objev zrcadlových neuronů znamená pro psychologii to, co znamenal objev DNA pro biologii.

A tak využijme přirozenosti v nás a snažme se lidi ve firmě vést k tomu, aby si hledali své mentory. Kdekoli – ve firmě, mezi přáteli, v klubu, kam chodí… Moje kamarádka Katka mluví o své přítelkyni Báře jako o svém mentorovi. Pro mě je to nejspíše také kamarád – Robert, kdo mi nejčastěji pomáhá přicházet na věci, které by mi samotnému nejspíše nedošly.

Mnohé firmy se snaží propagovat tzv. mentoringové programy. V GE jsme si od určité úrovně měli najít člověka, kterého jsme měli mentorovat, a naopak. Takový program mi přišel poněkud kožený a nepřirozený.

A tak, proč lidi pro myšlenku mentora nezískat a možná je podpořit v tom, ať si nějakého najdou, ať je to kdokoli a kdekoli?

P. S.: Film je Pokojný bojovník je do velké míry právě o hledání mentora.