Jsme tím, co děláme.

Foto: etaymor

Vzpomínám si, jak bylo v dobách mé rané firemní kariéry důležité, co mám na vizitce. Čím méně jsem si věřil, tím více jsem usiloval o nabubřelá slovíčka jako „Senior“ (tenkrát mi nedocházelo, že to ve své podstatě znamená důchodce) nebo „Group Manager“.

V angličtině samozřejmě. Který trouba by si to tam dával česky! A nebyl jsem sám. Můj kolega Vlasta měl naprosto stejnou snahu, a když se mi podařilo si pod jméno umístit nějaké naleštěné slovíčko, chtěl jej zpravidla také. Naše kolegyně Kateřina, která právě získala MBA a doufala, že se díky tomu vyhoupne o stupínek výše, si na vizitku i dveře své kanceláře vyvěsila nejdříve odvážný titul „Marketing Manager“. Až když ji ostatní upozornili na to, že marketingového manažera firma momentálně nemá, usoudila, že ani „Group Product Manager“ nezní špatně.

Čím „nabušenější“ název pozice, tím větší aura moci. Čím více moci, tím více strachu. Ovšem tam, kde je strach, zpravidla chybí přirozenost, ochota riskovat, kreativita či nasazení.

V klasickém pyramidálním upořádání obvykle platí, že čím impozantnější slovíčko, tím více moci z toho plyne a tím více pozlátek spadne do kapsy zaměstnance. V tomto systému jste tak tím, co máte na vizitce, na dveřích nebo v organizačním pavoukovi.

Trvalo mi pár let, než jsem tragikomičnost tohohle systému prokoukl. O to víc dnes miluji poslouchat diskuze lidí z velkých firem, jako je Spořitelna, Telefonika nebo ČEZ, kteří si tak často potřebují vyjasnit, jestli jsou ředitel úseku, útvaru, divize, či kýho výra ještě.

Takže od zítřka budeš ředitelka a budeme si moci tykat!“ řekl jeden manažer velké české banky kolegyni, kterou právě povýšili.

Kdyby jim to nebylo trapné, v mnoha případech by jistě na stůl vytáhli seznam všech odměn, snad i včetně výbavy svého služebního auta. Mimochodem, není to nic nepřirozeného – zejména u mužů to často způsobuje 100% příroda. Stačí zajít na smetiště a chvíli pozorovat kohouta, jak se naparuje před svými slepicemi, případně před kohouty rivaly.

Existuje ovšem chytřejší cesta, kterou se vydávají mnohé kreativnější firmy. Nechají na lidech, co si napíší na vizitky (když už chtějí vizitky v dnešní „e–době“ vůbec používat). Zdali chtějí mít na navštívence generální ředitel, prezident, velko–vezír, brigádní generál, instruktor sexu, je na nich. Určující je to, jestli to jejich zákazníci tolerují…

Legrační příhoda pochází ze Semca, kde si jeden z nováčků nechal na vizitky pod své jméno natisknout slovíčko „prezident“. Postupem času se stalo, že většina klientů chtěla mluvit s ním – místo se skutečným prezidentem firmy.

Obecně si myslím, že je lepší být tím, kdo jste, nebo alespoň tím, co děláte, než tím, co máte pod jménem na vizitce. Tak to zvažte.