Naše známá Sigita je velmi zaměstnaná dáma. Až někdy nechápu, jak to všechno může zvládat. Představte si, že pracuje jako školní psycholožka ve třech základních školách najednou.

Každé pondělí v jedné, v úterý a ve středu v druhé, ve čtvrtek a pátek ve třetí. A jako by jí to nestačilo, má ještě svoji malou realitní kancelář, které se věnuje po večerech a o víkendu. Ročně prodá snad pouhých pět, deset nemovitostí, ale i tak klobouk dolů. Navrch funguje také jako členka správní rady firmy, která spravuje její dům.

Letos jí bylo sedmdesát a říká, že o penzi neuvažuje. Má dvě dcery, kterým chce přispívat na domácnost, a hlavně – práce ji naplňuje a baví.

A tak, čím víc o Sigitě přemýšlím, přijde mi poněkud smutné sledovat těšení se většiny lidí na to, až nebudou muset pracovat. Považuji to za názornou ukázku toho, jak mrháme drahocenným časem, když si z práce uděláme povinnost. Jak smutné a zbytečné mi přijdou diskuze o správném věku pro odchod do starobního důchodu! Navíc, co starobního je na šedesátce, v době, kdy se většina lidí dožívá osmdesátky? A co mi přijde zdaleka nejsmutnější, to je snaha personalistů a obecně firem vycpat židle mladými a – jak rádi říkají – dynamickými lidmi. Když je někomu nad padesát, je v našich končinách obvykle považován za starého, konzervativního, pomalého, zkrátka představuje brzdu, které je třeba se vyhnout nebo se jí zbavit. Je třeba zauvažovat, co s ním. A pokud si člověk 50+ hledá práci, potom se přes síta personalistů nebo odborníků náborových agentur nemá prakticky šanci dostat.

Když je někomu nad padesát, je v našich končinách obvykle považován za starého, konzervativního, pomalého, zkrátka představuje brzdu, které je třeba se vyhnout nebo se jí zbavit.

Přitom smyslem stáří je přece předat moudro mladým. Mnozí šedesát–sedmdesátníci možná nemají odpich dvacátníka, ale už často dobře tuší, „zač je toho loket“. Ano, vím, socialistický experiment v naší části světa napáchal na dnešních padesátnících (a výš) mraky škod. Padesátiletá zkušenost je tak mnohdy zkušeností roční, avšak padesátkrát zopakovaná. Mnozí starší lidé jsou po tom, co prožili produktivní život pod drobnohledem firemních kádrováků a donašečů státní bezpečnosti, vystrašení, negativní a uzavření. Jejich přínos se tak mnohdy obtížně hledá.

Ale jsou mezi nimi lidé (a bude jich víc a víc), kteří mají sakra co předat! A tak se zamysleme, zda „50+ = špatně = nebrat či vyhodit“. Máme vůbec nějaké osobní zkušenosti z přínosu lidí nad padesát, nad šedesát, nebo dokonce nad sedmdesát?

P. S.: Mimochodem, největší výskyt psychických nemocí se dostavuje u lidí, kteří odcházejí do starobní penze. Práce je pro pocit naplnění a štěstí natolik důležitá, že se jí nicnedělání stejně jako spousta aktivit, kterým se věnujeme ve volném čase, nikdy nevyrovná. Není paradoxem těšit se celý život na něco, co člověku přinese pouze depresi (důchod)?