Kolega a kamarád Adam Marčan mě upozornil na zajímavý jev v přihláškách na blížící se Svobodu NaŽivo. Mrkněte na úvodní obrázek. Část lidí nahraje fotku, vyplní, co je baví a na co se těší, doplní odkud jsou a dodají link na své webové stránky, twitter, případně facebook. Druhá část doplní pouze své jméno a fakturační údaje. Napadlo mě vzít to jako ilustraci jednoho z důležitých principů svobodné společnosti, kterým je v názvosloví svobody v práci „individuálně a společně“. Zkusím to vzít jako obvykle zeširoka a věřit, že mi bude rozumět.

Myslím si, že lidská společnost může stavět buď na vzájemné důvěře svých členů, nebo si vytvoří systém pobídek, jištění a represí. Čím méně si lidé důvěřují, tím více se pak obracejí na systém. Čím více si věří, tím přirozenější a snazší je domluva. Potřeba „systému jištění“ postupně klesá.

Čím více si lidé vzájemně věří, tím přirozenější a snazší je domluvit se jeden s druhým. Potřeba „systému jištění“ postupně klesá.

Jednou ze základních ingrediencí společnosti, která staví na důvěře, je „renomé“, nebo chcete–li „věhlas“ či „jméno“ každého člena společenství. Řekl bych, že průměrný člověk věří mnohem raději tomu, koho zná (minimálně z doslechu) než člověku, kterého potkává poprvé v životě. I proto je třeba při budování jakékoli svobodné společnosti dbát na společný smysl, cíl, sdílené principy a hodnoty, ale zároveň i budovat „jméno“ každého ze zúčastněných členů. V naší době označujeme věhlas, renomé či jméno velmi často slovíčkem „značka“. Naše jméno je tedy značkou, díky které si nás ostatní dovedou zařadit a uvědomit si tak, co od nás mohou čekat a tudíž, zda je možné nám věřit. A víte, jak je to s důvěrou… Když ji máme, není co řešit. Není třeba se mít na pozoru nebo něco skrývat. Je možné být sami sebou a říkat či dělat, co chceme, stylem, který je nám vlastní.

V naší době označujeme věhlas, renomé či jméno velmi často slovíčkem „značka“. Jméno je tedy značkou, díky které se (stejně jako v přírodě) ostatní zorientují v nepřehledném terénu (lidských vztahů).

Minulý víkend jsme strávili parádní víkend s kolegy z Peoplecommu (podívejte se na pár fotek – Flickr). Na víkend přijelo 23 lidí a celkově, ale na našich projektech pracuje střídavě odhadem tak šedesát – sto lidí. Kromě toho, že se rozhodli přiložit ruku k budování svobodnějšího pracovního světa a a budovat tak jméno, věhlas či renomé peoplecommu, všichni mají i své vlastní jméno, tedy značku. A já osobně se snažím věhlas svých kolegů spolu–budovat. Osobně totiž považuji za nešvar dnešního firemního světa přijmout člověka a udělat z něho bezejmenný lidský zdroj – zaměstnance (samozřejmě to začíná už ve vzdělávacím systému). Moderní korporace už ze své podstaty nepotřebuje lidi se jmény, poněvadž to, v čem je silná, je právě systém pobídek, jištění a represí (benefity, směrnice, orgcharty, nařízení a další vynálezy 20. století). Na druhou stranu se svobodná společnost jistí vzájemnou důvěrou (ne systémem dovolování a schvalování). A aby mohla fungovat (na důvěře) potřebuje především JMÉNA. Na základě tohoto přesvědčení se tak snažíme budovat věhlas jména „Peoplecomm“ jako propagátora myšlenky svobody v práci, „Tomáš Hajzler“ jako jejího zakladatele. Stejně tak všech dalších 23 – xy jmen. V rámci budování Peoplecommu jako svobodné firmy to patří mezi mé hlavní priority.

Moderní korporace už ze své podstaty nepotřebuje lidi se jmény, poněvadž to, v čem je silná, je systém pobídek, jištění a represí,  jako jsou benefity, směrnice, orgcharty, nařízení a další vypečené vynálezy 20. století.

A abych skončil, kde jsem začal :–). Adam udělal tuhle pěknou koláž v úvodu. Samozřejmě nevím nic o tom, jak se kdo přihlašoval – viz seznam účastníků, a tak berte ten obrázek i můj komentář pouze jako ilustrativní. Svobodu Naživo připravujeme především proto, abychom umožnili lidem podobného smýšlení se propojit, stejně jako v jakémkoli jiném svobodném společenství. „Propojení se s pouhým jménem a příjmením“ bude ale nejspíš o dost obtížnější než s člověkem, o kterém si dopředu nebo i zpětně můžeme dohledat, co je zač, a „poznat“ ho/jí alespoň z fotky. Co se týče Adamovy koláže… můj dojem ze sloupku nalevo: důvěra, odvaha ukázat svou tvář, říct o sobě, co je moje agenda, co mě baví, nebo nebaví. Napravo? Nedůvěra? Nechuť? Jiné priority? Nevím…  Co vím, že těm inkognito, nebo chcete–li bezejmenným se už z podstaty věci obtížněji důvěřuje (viz výše).

Kromě toho renomé, tj. budování vlastní značky, je také velmi podstatnou ingrediencí snahy uživit se vlastní vášní – viz téma, kterému se zde letos intenzivně věnujeme  – viz např. Vášeň & peníze. PotřetíJak nehledat práci?Jak vydělat na tom, co vás baví?.