Proč masturbujeme před ostatními?

Foto: Stephanotogo

V příspěvku Proč nemasturbovat na veřejnosti? jsme rozebírali rozšířený fenomén současnosti. Dnes se podívejme na to, proč tomu tak je.

Zaposlouchejte se do nějaké konverzace, ať už ve dvou, ve skupině, na poradě či v hospodě. Ve valné většině případů uslyšíte poslouchání na půl ucha, skákání si do řeči a výměnu historek stylem: „To já jsem jednou…“ Chybí zájem o druhé, převažuje potřeba říci si to své, ulevit si, ukojit svou a zase svou potřebu. Je to tak časté, že to považujeme za normální. A proto v tom ani nevidíme žádnou potíž. Bohužel bez naslouchání se míjíme, nerozumíme si, hádáme se a v konečném důsledku mrháme časem a energií. Proč se tedy neposloucháme? Proč je to tak těžké?

Velmi zjednodušeně důvody jsou tři:

  1. Mluvíme rychlostí 100 – 120 slov za minutu a přemýšlíme 6-7x rychleji. Tj. v hlavě máme obrovský prostor si uvažovat, připravovat si svůj „projev“ a všelijak si interpretovat to, co slyšíme, zatímco náš partner mluví.
  2. Přestože je naše hlava rychlejší než ústa, dovednosti naslouchat se dá, do určité míry, naučit. Bohužel ve škole jsme se věnovali jiným dovednostem než schopnosti naslouchat s cílem se dorozumět. Ze čtyř základních druhů komunikace: a) psaní, b) čtení, d) mluvení a e) naslouchání bychom na pomyslné vysvědčení dostali, dle mého názoru, dvojku ze psaní, trojku ze čtení, čtyřku z mluvení a propadli bychom z naslouchání. Na takové úrovni jsou komunikační dovednosti většiny dospělých ve střední Evropě.
  3. Nejsme si jistí sami sebou a proto nemáme dostatek prostoru věnovat se druhým lidem a tomu, co nám sdělují. Místo toho řešíme své nejistoty a daleko více energie věnujeme tomu, abychom řekli správně to, co chceme říct, udělali dobrý dojem a naplnili očekávání okolí. Logicky nám už nezbude prostor na zájem o druhé.

Čím to, že když se dva sejdou tak příhoda přebíjí příhodu a jeden druhého prakticky neposlouchá?

K čemu to vůbec je, uvědomit si důvody nějakého problému (jako v tomto případě nedostatku v naslouchání)? To, čeho jsem si vědom, můžu kontrolovat a měnit. To, čeho si vědom nejsem má pod kontrolou mě. Něco umět a umět si uvědomit, zda to opravdu umím jsou dvě zcela odlišné dovednosti. A proto naprostá většina z nás netuší, jaký problém vlastně má a jakékoli nedorozumění hází na svého partnera. A protože to děláme téměř všichni, házíme, házíme a zase házíme. A porozumění stále nepřichází… Nemáme my dvě uši a jedny ústa, abychom dvakrát více naslouchali než kolik mluvíme?