Proč je nutné dělat, co milujeme?

Foto: terri_tu

Na otázku „Proč je nutné dělat, co milujete?“ jsem nenašel lepší odpověď, než je tenhle notoricky známý slogan na Kofolu. Ještě předtím, než s tím reklamníci přišli, to věděly a vědí děti, vědí to i někteří starci a samozřejmě zenoví mistři. Když trávíte život tím, co milujete, není co řešit. Prostě žijete. Tečka.

Chtělo by se mi skončit. To téma je tak banální, že mám někdy až trapný pocit, že o něm už léta píšu, nebo že si za něj nechávám zaplatit. Vždyť by stačilo chvíli pozorovat jakékoli malé dítě a okopírovat od něj, jak to dělá. A možná je zbytečné zmiňovat, že všichni jsme to zažili – všichni jsme přece kdysi dávno nedávno byli dětmi a dělali jsme prakticky pouze to, co jsme milovali.

Někteří z nás zřejmě tak dávno, že jsme na tuto část naší přirozenosti už zcela zapomněli. Kdo sem chodíte často, víte, že většina pracovních výzkumů poukazuje na to, že méně než dvacet procent lidí dělá většinu času, co je opravdu baví:

Katastrofa!

Na chvilku se zastavte a v hlavě si přehrajte poslední situaci, kdy jste dělali něco, co vás fakt nebavilo. Co to bylo? Porada, výkaz, tabulka, administrativa, čekání, nějaký povinný úkol? Jak jste se cítili? Zkuste to pojmenovat, prosím. Vysátí, čas se vlekl, nemohli jste se soustředit, frustrace, nucení, jak dlouho to ještě bude trvat?, nuda, proč to nemůže udělat někdo jiný?… možná…? Takhle nějak se to alespoň honí v mé hlavě.

A teď zkuste opak! Vybavte si, kdy naposledy jste dělali něco, co vás opravdu vzalo. Co vás pohltilo, co vás fakt bavilo. Prezentace? Počítání? Kreslení? Debata? Nějaké tvoření? Sport? Milování?… A jak jste se cítili? Sebevědomí? Přirození? Co lehkost? Zápal? Bylo to snadný? Skvělý? Ostatní vás chválili?

Dva světy. Černý a bílý. Den a noc. Minimum z nás by si dobrovolně vybralo ten první.

A přitom, jak už jsem říkal, víc než osmdesát procent ho volí. Ano, možná namítnete, že za to může systém. Už tzv. „povinná školní docházka“ nás dokonale odnaučí dělat, co je nám přirozené, a místo toho nás přinutí trávit čas tím, co se tzv. „musí“ a v čem většina žáků (překvapivě i rodičů i učitelů) nevidí valný smysl. Naučíme se tak bezchybně dělat právě to, co se musí, až nám nakonec nezbude čas na to, co chceme. Ano, můžeme se vymlouvat na systém. Můžeme hledat i jiné viníky. Nebo tvrdit, že to prostě tak je, tak co furt řeším (to je taky oblíbená strategie).

Já to zkusil jinak a se mnou i další lidé. A zjistili jsme, že to jde. „Jak na to?“ je otázka jednoduchá i složitá. Podle toho, jak se na to podíváte. Možná je ale důležitější nejprve opravdu pochopit, proč je tak důležité dělat alespoň 3/4 bdělého času to, co nás opravdu baví (pracovní hygienici radí udržet se dlouhodobě nad touto úrovní, protože jinak se dostavuje únava, zpruzelost a další smutné jevy).

Čím víc dělám, co mě baví, tím pravděpodobnější je, že jsem v tom dobrý. Čím víc dělám to, v čem jsem dobrý, tím pravděpodobnější je, že mám výjimečné výsledky. A za výjimečné výsledky se platí zpravidla víc než za výsledky průměrné.

Takže proč? Zde je třináct důvodů, které vidím já. Samozřejmě to není definitivní výčet, a tak zajásám, když se mezi komentáři objeví další. Proč tedy dělat většinu času to, co nás opravdu baví?

  1. Je to jízda! Jasné jako facka – dělat, co nás baví, je prostě super. Chemie těla podobná vlivu drog. Co k tomu dodat? Viz Kofola – není co řešit.
  2. Jste tady a teď. Člověk je zpravidla v přítomnosti, ztrácí pojem o čase, nemá potřebu sledovat hodinky, chce být tam, kde je a to je přeci nádhera!
  3. Ostatní vás chválí. No jasně. Když se daří, člověk se usmívá, a ostatní mají zpravidla taky radost.
  4. Člověku se ani nechce podvádět a krást. Pokud nás naplňuje, co děláme, nepotřebujeme zabíjet čas nebo si kompenzovat čas odsezený v práci odsypáváním firemního kafe či odmotáváním záchodového papíru.
  5. Máte energii. Vzpomeňte si, kdy naposledy jste byli zamilovaní. Zamilovaný člověk nepotřebuje ani spát, kolik v sobě má šťávy.
  6. Pravděpodobně stavíte na svém talentu. Když děláte, co vás baví, je velmi pravděpodobné, že využíváte své vrozené nadání.
  7. Nepotřebujete rady, tipy a triky druhých lidí, protože stavíte na tom, co máte v sobě, uvnitř. Nemusíte opisovat.
  8. Učíte se. Člověk je zpravidla zvídavější, zajímá se o souvislosti, chce se prostě dozvědět víc, a tím se učí.
  9. Potřebujete míň. Čím víc nás něco baví, tím míň potřebujeme odměňovat, stimulovat, kontrolovat, chválit. Prostě si vystačíme s radostí z činnosti.
  10. Máte výsledky. Je více než pravděpodobné, že když děláte něco, co vás baví, že jste v tom i dobří. Tj. jsou za vámi vidět výsledky.
  11. Máte peníze. Velmi pravděpodobně když máte výsledky, časem se dostaví i peníze. Klasik říká: „Představte si práci, kterou byste s radostí dělali i zadarmo. Pokuste se ji dělat tak dobře, aby vám za ni lidé rádi zaplatili.“
  12. Máte sebevědomí. Když se vám daří, navíc vás ostatní chválí, spolehlivě se to odrazí na pocitu jistoty a sebevědomí.
  13. Neberete si většinu věcí osobně. Pokud jste si jisti sami sebou, máte zdravé sebevědomí a kritika druhých vás nevykolejí.

Takže dělat, co člověka baví (stejně jako jsme to dělali v dětství, než jsme byli nuceni prolézt tím otrockým školním systémem), je jízdenka na vlak k rovnovážnému a šťastnému životu. Stačí, když si jenom připomenete, jak se cítíte, když děláte, co vás baví a porovnáte to s tím, jak se máte, když děláte věci, které vás nebaví. Ten rozdíl je tak obrovský, že to člověka jednoduše nemůže netrknout.

Ve zkratce jde tedy o toto: Čím víc dělám, co mě baví, tím pravděpodobnější je, že jsem v tom dobrý. Čím víc dělám to, v čem jsem dobrý, tím pravděpodobnější je, že mám výjimečné výsledky. A za výjimečné výsledky se v dnešním světě platí zpravidla víc než za výsledky průměrné. A to je ta ekonomická strana rovnice. Ta emocionální, kdy nemám pojem o čase, nic neřeším, takže možná ani nepotřebuji jíst, je pravděpodobně ještě významnější. Pro mě ano. Co vy? Otestujte a podělte se. Díky.