Nad některými věcmi, které si nechává český či slovenský člověk (ještě i v roce 2013) líbit, mi zůstává rozum stát. Vezměte si třeba jenom pracovní svět, ve kterém by si většina lidí jistě sepsala několik stránek absurdit (viz třeba Novodobé otroctví nebo Chovejte se k zaměstnancům jako k dospělým), které nemají s „svobodnou společností“ (tak si říkáme!) naprosto nic společného. Nebo třeba to, že už přes dvacet let chodíme pravidelně k volbám volit „kluky z plakátu“, abychom záhy zjistili, že nás zase podvedli. Za dva měsíce nás čeká další kolo a už nyní si ho (z vlastních peněz; odkud jinud?) předplácíme. A já si tak často říkám, jak svobodní vůbec jsme? Je tohle svoboda? Jak moc je to pouze iluze svobody? A jak jsme se sem vlastně vůbec dostali?

Díval jsem se před časem na video v úvodu tohoto článku z dílny Stefana Molyneuxe, který umí o tomto tématu pěkně vyprávět. Jedna věc mi v tom opakovaně zarezonovala. A to, že my lidé máme vlastně dvě možnosti, jak si uspořádat spolu-bytí. Buď na důvěře a vzájemné spolupráci. Nebo na nedůvěře a soutěži. Pokud sdílíme s ostatními smysl, hodnoty a zvyklosti a tudíž k nim přistupujeme s důvěrou, nepotřebujeme (do velké míry), aby nám vládli druzí. Nepotřebujeme pána, neboť si sami umíme být pány. Jestli jsou pro nás ale druzí ohrožením – v tom případě leta evoluce v nás velí vzhlédnout k jakési vyšší autoritě (státu, vládě, vůdci, náčelníkovi, šéfovi, obecně k instituci) s potřebou ochrany. Ostatní jsou nepřátelé – to nám způsobuje strach a tedy potřebu se chránit. Nejpřirozenější a nejpohodlnější je, najít si nějakou autoritu (člověka či instituci), která nás ochrání (výměnou za řadu osobních svobod, samozřejmě).

My lidé máme vlastně dvě možnosti, jak si uspořádat spolu-bytí. Buď na důvěře a vzájemné spolupráci. Nebo na nedůvěře a soutěži.

A co naše česká společnost? Stavíme spíše na důvěře? Spolupracujeme? Umíme si tedy vládnout sami? Nebo jsme spíše společnost nedůvěry, soutěže, konkurence, ve které se lidé bojí a jsou tedy nuceni se obracet na druhé s potřebou ochrany? Zastavujeme se s lidmi na ulici a zveme je k sobě domů nebo si venku raději „hledíme svého“ a na ulici pospícháme, abychom už byli doma, kde máme soukromí (v naději, že cestou nepotkáme nikoho, kdo by nás „otravoval“ – krásné české slovo, ne?)? Jak jsme na tom v porovnání s jinými národy či místy na této planetě?

Měl jsem v nedávné době dva silné zážitky, které mi toto téma připomněly. První byl na pražském Gay Pride minulý víkend. Byli jsme tam s celou rodinou a já měl naši Valentýnu na ramenou (tzv. na koni), aby vůbec něco viděla. Asi kvůli Valentýně si nás vybral štáb televize Nova. Jejich otázky mě rozesmutnily: „To jste tu s celou rodinou?„, ptá se udiveně paní redaktorka, jako kdyby měla co nevidět začít střelba do demonstrantů. „A to nemáte strach?„, pokračovala… Zbytek dne jsem pak přemýšlel o tom, jaké trable má ta naše společnost ještě v roce 2013 s jiností. Jak moc potřebuje, abychom byli všichni stejní, zaoblení, poslušní a tudíž… snadno ovládatelní. Vzpomněl jsem si na tento starý text, který stále platí. Být „hetero“ je stále mnohem lepší než „homo“ (Proč je lepší být heterosexuál?), zdá se mi.

Pokud považujeme druhé lidi za ne-přátele (cizí, konkurence), způsobují nám strach a tedy potřebu se chránit. Nejpřirozenější a nejpohodlnější potom je, najít si nějakou autoritu (člověka či instituci), která nás ochrání (výměnou za řadu osobních svobod, samozřejmě).

Předevčírem v pražských Stodůlkách stojíme před jedním z místních paneláků a zvoníme na kamarády. Ti si ale dávají na čas. My mezitím intenzivně mokneme. V ten moment vychází z domu pán. Zaradujeme se. „Ten pán nám otevře.“, uklidňuji holky, které už vypadají jako zmoklé slepice. Jenomže pán za sebou dveře, do kterých my jsme už strkali nohu, zavřel ještě rychleji než je otevřel.

Já jen zalapal po dechu a zmohl se jen na údiv: „Proč jste nám ty dveře zavřel?“ Pán s nepřítomným výrazem ve tváři jenom zamumlal: „Já vás neznám!“ a odchází. Tak jsem ještě stačil vyhrknout, jestli si myslí, že jsem to tam s dvěma malýma holčičkama přišel vykrást, načež on si zapálil cigaretu a ještě asi dvakrát mi zopakoval : „Já vás neznám!“ s výrazem, „co je to za debila, že nerozumí tak jasné odpovědi“…

Dovoluji si tvrdit, že dokud se budeme v naší škole, v naší práci, v našem domě či v ulici neznat, můžeme zapomenout na svobodu.

Dovoluji si tvrdit, že dokud se budeme v naší škole, v naší práci, v našem domě či v ulici neznat, můžeme zapomenout na svobodu. Pokud nevyměníme anonymitu za blízkost, zvykněme si na to, že jsme figurky, kterými hýbou druzí (v práci mnohem viditělněji než jinde ve společnosti). A nalejme si čistého vína! Máme svobodu. Ano. Třeba svobodu nakupovat. Oproti dobám před rokem 1989 už to není ta protivná nesvoboda nutnosti stát ve frontě a kupovat jedno mlíko, jeden chleba, jeden jogurt. Dnes máme 60 druhů jogurtů, 20 druhů chleba, x druhů mlíka. Jenomže, co je tohle za svobodu? A je tohle vůbec svoboda?

Pokud chceme být skutečně svobodní, vyhoďme televizi, zahoďme noviny a ignorujme politiky (kluky z plakátu, ne ty na místní úrovni, které někdy snad známe jako své boty). Líbí se mi, co na toto téma navrhuje Jan Hnízdil. Ten říká, abychom politické debaty umístili na placený televizní kanál. Jako porno. Ať si za to lidi zaplatí, když na sebe chtějí nechat kálet. A proč tohle všechno zahodit? Protože hlavním důsledkem sledování většiny dnešních médií je strach a nedůvěra (a tedy logicky nesvoboda).

Chceme být svobnější? Začněme tím, že budeme druhým více věřit. Jenomže nemůžeme věřit druhým, pokud nevěříme sami sobě. Začněme tedy u sebe a u svých blízkých. U svých a jejich silných stránek.

Místo toho se začněme se svými potřebami obracet jeden na druhého (spíše než na instituce). Díky technologiím už to zase začíná být možné (odkomunity, hearth, vsezaodvoz, sousedmese…a obecně sociální sítě). Zaťukejme na souseda, dejme se do řeči s člověkem na ulici, otevřeme druhému dveře :-),… Možností, jak začít věřit v dobro a jak místo soutěže začít spolupracovat je nespočet. Ale hlavně se zastavme na chvíli, otevřme oči a rozhlédněme se okolo sebe. Možná si všimneme té nesvobody, která by tu už dávno, dávno nemusela být. Jak říká Stefan Molyneux v závěru videa: „Opustit klec znamená ji nejprve uvidět“.

P.S.: Za tři týdny (15.9. je uzavírka přihlášek na dva naše hlavní podzimní workshopy). Pokud se chystáte, neodkládejte to na poslední chvíli. Jestli potřebujete před rozhodnutím zodpovědět nějaké otázky (i ohledně financování) napište mi: tomas@peoplecomm.cz

1) Workshop Silné stránky, uzavírka přihlášek 15.9., 15 míst. Cca půlroční intenzivní práce na “hledání důlku”, tedy toho v čem jsme nejlepší a co nás naplňuje. Přihlášky ZDE.

2) Workshop Peníze, nebo život?, uzavírka přihlášek též 15.9., 15 míst. Roční intenzivní program s cílem vytvořit si práci. Přihlášky ZDE.

3) Přednáška Peníze, nebo život?, – verze “podzim 2013” 18.11. , Praha. 2,5 hodiny inspirace na téma nové práce. Přihlášky ZDE. Pokud jste ze Slovenska, zvažte 12.11. Košice.