Předbíhání doby II.

Foto: lorenzodom

Rozhodl jsem se navázat na můj minulý článek: … a odpovědět na často pokládanou otázku, jak jsem tedy daný problém uvedený v tomto článku „vyřešil“.

Na úvod bych chtěl zmínit, že se nejedná přímo o řešení, ale že v rámci života se událo pouze více změn, které v řešení nakonec vyústily. Vzhledem k tomu, že si myslím, že jsme všichni pouze „společníky“ na stejné „cestě“, nechci nikterak soudit druhé nebo dávat nevyžádané rady. Myslím, že není třeba, abychom jeden druhého zachraňovali, nebo přímo řešili cizí problémy. Ale podaná ruka, naslouchání, pochopení a otevřené srdce, které jeden druhému můžeme nabídnout, je tuším tou podporou, o které bude – snad – řeč.

Souhlasím s tvrzením, že za vše co se nám v životě děje si můžeme sami. Připouštím však též, že i rodiče, společnost – lidé okolo nás, i ti, kteří nás mají rádi a milují nás s námi občas nevědomky manipulují nesprávným směrem. Například občas dáváme svým blízkým, či dětem nevyžádané rady nebo náklonnost a uznání jen, jsou–li splněny dané podmínky, například když mají děti dobré známky, když se dobře chovají, když dělají čest, atd. Patří sem i partneři, kteří se takto chovají k sobě navzájem. Patří sem hry, jež hrajeme, objetí a polibky jako odměny za „něco“. Dnešní doba je občas jen takový vzájemně „výhodný obchod“, málokdy však pouze svobodný dar. Bohužel i ty, které milujeme, chceme občas nevědomky přetvářet ke svému obrazu, odměňujeme je za to, že jsou takoví, jakými je chceme mít. Přidělujeme jim identitu podle svých představ. Vykážeme je do ústraní života a dovolíme jim být jen tím, čím jsme my rozhodli, že mají být. A to byla první chyba. Tím vším se vytvořil na dceru kamaráda jistý tlak a až jejím odstraněním se daly věci do správného pohybu.

První výraznou změnou byla změna lidí, se kterými se stýkala. Hledání nových lidí, kteří mohou pomoci, inspirovat, lidí, kteří nastartují novou motivaci, smysl života, dodají energii, sílu a pomohou s tím, na co například ostatní lidé v okolí, nebo i my – jako blízcí – nestačíme. Občas si musíme připustit, že nemůžeme nabídnout někomu, koho máme rádi, to, co on ke svému štěstí opravdu potřebuje a musíme si přiznat, že mu toto může dát právě zcela někdo jiný – i za cenu, že milovanou osobu můžeme ztratit. Bylo nutné začít vyhledávat podporu, nikoli oslabení. Najít pozitivní lidi, podobně smýšlející a cítící. Navíc bylo nutné omezit stýkání se s lidmi, co oslabují. Negativisté, stěžovatelé, prospěcháři, ti, kteří nevěří, nedůvěřují v její sny a nevěnují žádnou zpětnou vazbu – tu vazbu, která je tak důležitá. Aby se dcera kamaráda s novými lidmi seznámila a vůbec je našla byla nutná i změna druhá – změna prostředí.

Ano. K těmto změnám chybí to nejdůležitější. Nezmínil jsem ani onu tvorbu, ani to jaké může mít dnešní společnost cíle a jak nás může motivovat k tomu, abychom ze sebe dávali to nejlepší co je v nás – jak bylo zmíněno v předešlém článku. Všiml jsem si, že hlavní změna u dcery kamaráda nastala ve chvíli, kdy si opět potvrdila, že může tvořit – hrát si – opravdu jen za pomocí absolutně svobodného a radostného tvoření, nikoli aby trpěla a pouze reagovala na vnější podněty. Bylo tedy vhodné si uvědomit, že to, co nás baví, činnost, kterou milujeme, nemusí být zákonitě zdrojem výdělku, protože v tu chvíli by se mohla stát činností, kterou díky „nutnosti uživení se“ časem můžeme začít nenávidět.

A jak to dopadlo se společností? Kdo je to, nebo co je to vlastně společnost? A jak nás motivuje? Myslím, že je důležité především převzít zodpovědnost za stav svého vědomí, které určuje jaký Svět vytváříme, co společnost bude, jak se bude navzájem motivovat, protože právě „my“ jsme „ona“ společnost. Tuším, aby lidstvo převzalo zodpovědnost a dávalo motivaci, je nutné abychom převzali zodpovědnost za svůj stav vědomí právě my a motivaci si dávali právě my – sami sobě navzájem. Naopak, pouze nemocný a dysfunkční stav vědomí produkuje nemocnou nebo dysfunkční společnost, potažmo svět. Jaký je tedy stav mého vědomí v tuto chvíli? Vytvářím rušení? Vytvářím negativitu? Vytvářím konflikt, nepochopení nebo utrpení pro sebe a pro ostatní? Vytvářím vnitřní znečištění? Znečišťuji tím sám sebe – tím nepřetržitým absurdním pohybem myšlení, které vytváří negativní emoce? Jakou dávám lidem okolo zpětnou vazbu? Jak motivuji? Inspiruji? Jak si všímám lidí okolo? Vnímám je? Zajímám se o ně? A jak? Pouze pro jistý prospěch? Nebo opravdu nezištně?

Ať jsi kdekoliv, ať jsi s kýmkoliv, ať máš, činíš, děláš nebo tvoříš cokoliv, jen na jedné jediné věci při tom záleží – jak se při tom cítíš Ty sám. Otázka zní – tak jak?

Tuším, že opravdu nevadí, že někteří nevědí, že mohou převzít tuto odpovědnost, protože žijí v takové nevědomosti, že bohužel vidí veškeré zlo v ostatních, stěžují si na ostatní, na svět kolem, občas vidí v polovině světa své nepřátele, nebo mají pocit, že jim např. ostatní stále jen škodí. Bohužel, občas jsem si všiml, že to, co vidí, je však zlo a negativita v nich samotných a vše co se jim v životě děje je občas, bohužel, právě z toho. To je však v pořádku. Nelze s nikým násilím manipulovat, násilím ovlivňovat. Avšak fakt, že nemohou být odpovědní neznamená, že netrpí následky své nevědomosti. Vnímám, že právě tím utvářejí právě ono utrpení, na které si však později zpětně stěžují…

Utrpením myslím nyní to VŠE, na co si lidé stěžují a to vše souvisí s tím vším uvedeným výše. Položme si otázku kolik utrpení, nepříjemností, strachu, stresu a negativity si způsobují pouze lidé – my navzájem a kolik utrpení způsobuje příroda sama. Ano, přírodní katastrofy, hrozba asteroidu, atd. Ale kolik takových utrpení je vůči tomu lidskému v posledních 100 letech?

Na závěr mě napadla už jen jedna prosba, kterou jsem zaslechl na jedné z přednášek a rád bych ji zde uvedl.

„Usilujeme, prosím, o to, abychom dodávali lidem odvahu k připuštění myšlenky, že všichni dohromady již máme veškeré vědomosti, veškeré informace a veškerá fakta, která kdy budeme potřebovat k tomu, abychom vytvořili svět, o němž všichni sníme. Nemusíme déle hledat, nastal již čas toto vědění sdílet a podle něho žít.“

Pokud někoho z Vás napadne jak si tuto odvahu lze vzájemně předávat a vzájemně se tak motivovat k lepším zítřkům a ke světu o němž sníme – budu velmi vděčný za Vaše inspirace.

Děkuji Vám za Váš čas.

Jiří Ag

PS : Ať jsi kdekoliv, ať jsi s kýmkoliv, ať máš, činíš, děláš nebo tvoříš cokoliv, jen na jedné jediné věci při tom záleží – jak se při tom cítíš Ty sám. Otázka zní – tak jak ?