Předbíhání doby?
04. 01. 2010, TOMÁŠ HAJZLER
Foto: Lees2dent
Můj kamarád vždy motivoval svoji dceru k tomu, že v životě musí stavět na svém talentu, dělat především to, co ji baví. Pracovat tak, aby si zpětně ani neuvědomila, že pracovala, ale měla pocit, že se tím jen bavila.
Byl jsem svědkem toho, když jí skončila otrocká VŠ a ona obdržela titul, další certifikace a vrhla se do víru života. Následovalo hledání práce, později založení ŽL a vlastní firmy. V té době, jak jsem pozoroval, probíhal i další přirozený duchovní vývoj. V našich diskuzích i knihovně se objevovalo stále více článků a knih o tom, že člověk by měl dělat to, co ho opravdu baví, a náš vývoj i komunikace směřovala k debatám o tom, že člověk by neměl otrocky pracovat pro peníze, pro staré přežité hodnoty, jako je přemíra hmotného majetku, zbytečné uspokojování i tak nenasytného ega, vychloubání se, povyšování se nad ostatní atd… Měl jsem dobrý pocit z toho, kam směřuje, a toho si byl vědom i kamarád. Když jeho dcera obvolávala první zákazníky a místo své činnosti od 6:30 h do 20 h „pracovala“ jen 5 hodin denně tak, aby měla „volný čas“ pro sebe, kdy pouze relaxuje a věnuje se jen sobě, byl i on rád. Po roce přišla změna. Nový ŽL. Umění. Jeho dcera prý zjistila, že to, co ji opravdu motivuje a baví, stejně jako ji bavilo i v dětství, je hudba. A to je ten správný směr, kterým se bude ubírat. Nikdo nic nenamítal.
Následovalo skládání hudby, lokální hraní, webové prezentace, první lisované CD, které jsem jí pomáhal vytvořit. Finanční situace, jak jsem vnímal, byla spíše v minusu a cítil jsem, že toto je pouze koníček, se kterým se nelze plnohodnotně uživit. Především proto, že ji bavilo pouze hraní něčeho a pouze pro někoho, jak jsem i já později vypozoroval. V tu chvíli jsem si položil první otázku. Začal jsem rozdělovat „práci“ a „koníčky“. To jsem vždy odmítal. Práce má být přece koníčkem. Na můj apel, že by bylo tedy vhodné oslovit vydavatelství, zrealizovat koncerty pro více lidí, začít pracovat na reklamě a uspořádat turné i s jinou kapelou, mi odpověděla, že toto by ji nebavilo, nebude dělat něco, co ji nebaví, a my ji v tom máme podporovat, nikoli nahlodávat naši filozofii.
Kamaráda a mě jeho dcera i tak překvapila. Překousla činnosti, které ji přímo nebaví. Nebyla líná a snažila se oslovovat ostatní se svojí nabídkou, i když neustále opakovala slova „mě baví být hudebníkem – umělcem, ne obchodníkem“. V tu dobu jsem pociťoval první trhliny ve filozofii, kterou jsem předával, ale vždy jsem vše ustál, odůvodnil a dokázal tím i pomoci. Ona pracovala na nových písních, textech, nakoupila a naučila se na nový hudební nástroj – basu. Rozšířila svoji nabídku. Setkala se s několika lidmi. Pokud dostala nějaký úkol či podnět k této činnost, vždy ho perfektně splnila.
Pak jsme se delší dobu neviděli. Kamarád mě asi po roce navštívil a posteskl si. Jeho dcera si prý již hraje pouze pro sebe a odmítá veškerá veřejná vystupování. Na otázku proč prý odpověděla, že jí chybí motivace. Že nevidí důvod, proč pro lidi hrát. Že tím, jak procestovala různé končiny, setkala se s novými lidmi, sledovala veřejná média, dění okolo sebe, chování lidí, jistou dravost ekonomiky, ale především firem a lidí v tomto oboru, ziskuchtivost, intriky pro vlastní výhody, politickou situaci, stávající zřízení, egoismus, neupřímnost, nezájem o druhé a prý přímo i tmu v tom, kam společnost svým chováním k sobě a přístupem k ostatním směřuje, nevidí již žádný důvod a smysl, proč pro tuto společnost něco vytvářet a něco jí ze sebe upřímně dávat.
V tu chvíli jsem nevěděl co odpovědět. Zmohl jsem se jen na konstatování: „Pověz jí, že je tady, aby to změnila.“ A vynořila se mi v mysli i další otázka. Lze to veškeré pozitivní duchovní učení a „staro–nové“ duchovní hodnoty, o kterých se v různých kruzích i zde tak hojně diskutuje, individuálně aplikovat do dnešní doby? Do dravé ekonomické situace? Nebude pak z takového člověka společenský i „duchovní“ vyvrženec a nezaměstnaný? Protože ona nezaměstnanou v současné době opravdu je a cítí se být i společenským „vyvržencem“.
A na závěr přede mnou vyvstala i poslední otázka.
Pokud vezmeme dětem v současné době naší „západní“ civilizací preferované smysly života, společenské cíle, které na nás narážejí ze všech stran, od lidí, z médií, z veřejných institucí aj., jako je např. honba za tituly, vyznamenáními, uspokojováním našeho ega, hromaděním hmotného majetku, lokálními virtuálními cíli, penězi, konkurenční dravostí, předháněním se, …, nabízíme také globálně nové hodnoty, aby nahradily to, co někteří z nás začali odmítat a diskutují o tom, jak to/se změnit?
Když se zbavíme těchto „falešných“ cílů – souhlasím, že falešné opravdu jsou –, jaké nové cíle a motivace pak v globální společnosti zůstanou? A jaké nové smysly života nabízíme dětem i sobě navzájem jako hlavní motivaci pro to, proč ze sebe dávat společnosti to nejlepší, co v nás je?
Po určité době jsem nalezl jisté „řešení“, ale nechci ho nyní uvádět. Rád bych ponechal prostor Vám – co si myslíte. Doufám, že někdo z Vás může skvěle zainspirovat. Děkuji.