IMG_5694

Umřel mi kamarád (na fotce). Minulý čtvrtek (1.5.). Nečekaně. Bolí to. Logicky. Byl to jeden z mých nejbližších lidí. Pohřeb je zítra – v pondělí (5.5. v 11.00). Chci tam být. Vlastně nechci. MUSÍM. Nemůžu se nerozloučit. Jenomže kamarád žil v Moskvě a rozloučení se koná tam. Letenky jsou, jenomže já se svým občanstvím potřebuji pro cestu do Ruska už pár let razítko úředníků. Nejrychlejší (a samozřejmě též hyperdrahá) možnost to odkývnutí získat, je najmout si na to specializovanou agenturu s potřebnými konexemi. Překvapilo mě, kolik lidí se vyplňováním podobných formulářů a získáváním správných razítek živí. Pořádná hromada „smysluplnné“ nebo spíš pořádně nesmysluplnné práce!

Včera, hned co jsem se se tu zprávu dozvěděl, jsem do jedné okamžitě volal. Prý, i když bych okamžitě přinesl podklady, vízum dostanu (s trochou štěstí) v pondělí v devatenáct hodin. To už ale bude osm hodin po pohřbu. Mám smůlu. Zůstávám v Praze. Loučení bude beze mě.

Přijde mi to celý zajímavý. Vzpomínám na to, že když jsem před lety v Moskvě žil, jezdil jsem sem a tam jako jezdím třeba do Brna. Dnes potřebuji při cestě do Ruska lejstra, fotku, čas, peníze a kus štěstí, aby mi to razítko vůbec dali. Fascinuje mě, jak na jedné straně padají ploty a na druhé se stavějí nové. V únoru v Izraeli mě dostávalo, kolik rodin se k sobě nemá šanci dostat přes zeď, kterou si Izraelci postavili okolo Západního břehu. Na kolik podobných absurdit narazíte po celém světě! Vzpomínám před lety na opakovanou frustraci na české cizinecké policii, když jsme se snažili pro mého afrického kamaráda získat potřebná razítka pro to, aby mohl vůbec přijet do Prahy. Učebnicová hlava 22.

Je mi jasné, že je to vývoj. Razítka a možnost vstupu na „území cizího kmene“ jsou 1000x lepší než šíp v zádech nebo kulka mezi očima. Vím. Přesto mi to nedá, abych se nad tím nezamyslel…

Petrovič (tak jsem mu říkal) měl přijet koncem května za námi do Prahy (tj. za 3 týdny). Potom, co jsem si nedávno (po 4,5 měsíci) zapnul mobil jsem zjistil, že mi v zimě párkrát volal. Já měl zprvu vypnuto – měl jsem toho na sklonku loňského roku tolik, že jsem mu o svém offlajnu zapomněl říct. A ani po zapnutí telefonu jsem mu nezavolal. Čekal jsem na konec měsíce až to všechno probereme naživo. Klasické “až, až, až…”  – odkládání něčeho, co už se nikdy nestane. Kolik z nás už tohle někdy zažilo!? Kolikrát jsem to už i já zažil? Dokážu se z toho něco naučit? Snad.

Vždy, když mě něco podobného potká, dojde mi, že blízké vztahy jsou to hlavní, možná to jediné o co v životě jde. Dostává mě vědomí toho, kolik z nás (vč. mě) je dnes běžně staví na vedlejší kolej v naději, že ti druzí počkají. Že to vlastně celé počká. Je třeba pracovat! Vydělávat. Řešit. „Daleko to dotáhnout“.

Včera jsem si připomněl, že někteří “naši lidé” na nás nepočkají. Ze společné cesty (vlakem) vystoupí dřív než se probereme či rozkýveme. A co pak? Lítost. Všechny ty krásné (a třeba i méně krásné) vzpomínky. Možná nějaké poučení. Ale spolu (kromě snů a představ) už N-I-C.