Pracujte míň! Sněte víc! Vážně?

Zkraje prázdnin jsem na Cestě kolem světa ukazoval fotku s nápisem „Dream more, Work less“ a ptal jsem se, kdo by se pod ten nápis podepsal. Potom, co se zvedl les rukou, jsem se nadechl a polo-pyšně :-( prohlásil: „Já ne!“. Uplynul nějaký čas a mně došlo, že jsem se zmýlil. Myslím si totiž, že na radě „Pracujte míň a sněte víc“ je kus moudra.

Bývaly doby, kdy jsem si myslel, že život stojí na snění a pak dlouho, dlouho nic a pak zase na snění. Pak jsem si dal na pár let život pod mikroskop a zjistil, že sen je iluze. Krásná iluze, kterou ale v posledních desetiletích dost podstatně přifoukl Walt Disney a jeho parta. Potom, co jsem Walta už chvíli podezříval, jsme se vloni s naší Valérkou potloukali po jednom z jeho parků. A až tam mi to definitivně secvaklo. Pokud jste do nějakého už také zavítali, možná jste si všimli, že zlá královna, Lví král, Sněhurka, trpajzlíci a všechny ty figurky z jeho dílny mimo jiné celý den projíždějí parkem a do zblbnutí zpívají pořád dokola jednu větu: „Everything is possible, as long as you never stop dreaming…“ Všechno je možné, jen pokud nepřestaneš snít…! To dává smysl. A neříká to zdaleka jen Waltova parta. Tvrdí se to v mnoha pohádkách, hlásá to reklama, na člověka to vyskakuje při čtení řady časopisů a hlavně nás o tom do kola přesvědčuje Hollywood a mnohé jeho hvězdy. Přítomnost je nuda. Zítra to prostě bude skvělý! Až se ze zítřka stane dnešek a samozřejmě to bude zase nuda, tak se opět zasníme. V našem světě si prostě většina z nás myslí, že zítra je lepší než dnes.

Zítra je lepší než dnes. Přítomnost je nuda. Zítra to prostě bude skvělý! Až se ze zítřka stane dnešek a samozřejmě to bude zase nuda, tak se opět zasníme.

Před i po Orlandu jsem to zkoumal dál. Zkoušel jsem zítřek, včerejšek i dnešek a na vlastním těle mi nespočetněkrát došlo, že život je to, co se děje, zatímco si ho plánujeme, nebo na něj vzpomínáme. Zkoušel jsem všemožný meditace, trénuju vědomý život, zpřítomnění, tady a teď (nebo jak jinak by se to ještě dalo nazvat?). Bylo a je to skvělý. Nadchlo mě třeba, jak moc je možný setrvat pouze se svým dechem. Jak moc člověk nepotřebuje nikoho a nic pro to, aby dokázal BÝT.

Nejspíš díky své povaze se ale pohybuju z extrému do extrému. „Uprostřed“ to prostě moc neumím. Z nějakého záhadného důvodu mě vždy něco tlačí do krajních poloh. Co se týče úvodního obrázku, tak jsem měl (alespoň, co mi paměť sahá) období života, kdy jsem převážně jenom snil. A pak zase období, kdy jsem jen pracoval. Zdá se mi, že letos zase jenom pracuju. Běhám okolo dětí, z kurzu běžím na přednášku, píšu jak o život, makám na různých projektech, či sedím za počítačem a tluču maily. V zásadě nedělám nic, co by mě nebavilo, nebo v čem bych neviděl smysl. Ale všeho moc škodí.

Život je to co se děje, zatímco si ho plánujeme, nebo na něj vzpomínáme.

Mám jednoduše dojem, že už toho začalo být příliš a některé věci mě přestávají bavit. A snad i díky tomu zase cítím tu starou známou potřebu snít. Došlo mi, že už je to moc dlouho, co jsem se pořádně nepodíval do budoucnosti, a že mě možná autopilot na chvíli odvál někam, kde nechci být. A tak jsem vzal tužku a začal si čmárat život. A vypadlo mi z toho pár mých snů, z nichž některé během období „práce“ už pěkně zapadaly prachem. Možná vám to nepřijde jako „pár“, ale jako hodně. Já ale nikdy nebyl troškař. Vzpomínáte s těma krajníma polohama? Střed mi prostě nejde. A líbí se mi jedno z mouder starého pana Burnetta (zakladatel Leo Burnett Advertising): „If you reach for the stars, you might not quite get one, but you won’t end up with a handful of mud, either.

Takže o čem (momentálně) sním?

  1. Sním o světě bez hierarchie, bez ponižování a povyšování, kde většina z nás může žít naplno podle svých potřeb, schopností a hodnot. O světě, kde nebude jediným kritériem funkční společnosti ekonomický úspěch. O světě, který nebude řídit ego a tedy chamtivost a strach. O tomhle sním už někdy od dětství a považuji to do jisté míry za své poslání. Zdá se mi, že většina mého snažení se snaží přispět naplnění právě tohoto bodu.
  2. Sním o novém domově. Sním o dennodenním životě „co by kamenem dohodil“ od svých nejbližších lidí. O tlachání se sousedy, hraní si s dětmi, sdílení a vzájemném tvoření. Kdo tu nejste poprvé, víte že na tom už chvíli intenzivně dělám. Chceme vybudouvat „prostor pro svobodný život a tvorbu“ – tak tomu říkáme. A já zjišťuji, že právě v tomhle projektu se snažím zúročit všechno, co jsem se doposud naučil o svobodném životě a práci. Více na Kde domov můj?
  3. Sním o Africe. O tom, že tam dokážu přiložit ruku k dílu. Přiznám se, že zde mám krapet zamlženo. V čem mám ovšem relativně jasno je to, že miluju vůně, zvuky, chutě a barvy zemí snad nejvíc okolo Nigeru. A bolí mě slyšet, že měsíčně tam umírá na dvě stě tisíc lidí na jednoduše řešitelnou malárii. Nebo třeba to, že dnešní zemědělství by uživilo 12 miliard lidí a denně přitom zemře na celém světě 16 tisíc dětí hlady (více). Několik let jsme v centru Prahy provozovali obchody s africkým uměním, které prodávaly práci místních lidí. Uvidíme, co dalšího přinese čas.
  4. Sním o oceánu. Včera jsme se potloukali po Ciuadad de las Artes i Sciences ve Valencii a já si opakovaně připomněl sen, který už dlouho sdílíme s Petrou (moje manželka). Kdykoli se totiž vyskytneme u oceánu a máme možnost pozorovat (pod)mořský život, je to stejné jako s mojí Afrikou. Srdce se nám rozbuší, já mám husí kůži, často i slzy na krajíčku. Je to vášeň. Síla. A tak chceme trávit víc času (nejspíš) dobrovolnickými projekty. Myslím, že budeme klidně dělat „přidržtašku“ lidem, kteří mají na agendě oceán jako celek nebo třeba velryby, korály, prostě život v/okolo slané vody. Stejně jako u Afriky, uvidíme, co to bude. Jen vím, že na to nechci čekat do dalšího života.
  5. Začalo mě bavit mluvit o nových způsobech práce před velkými skupinami – už jsem o tom psal. A proto na tomhle poli zkouším letos různé věci v byznysu, na akademické půdě i mezi neziskovkami. A sním o tom, jak se postavím třeba před studenty v Korei, Japonsku nebo v Argentině (momentálně jsem v kontaktu s pár univerzitami v Mexiku). Stejně tak sním o projektech se svobodnými firmami, o kterých dnes ještě ani nevím. Kdekoli na téhle planetě.
  6. Od dětství jsem ležel v knihách. Miluju je. A baví mě psát. A já tak sním o tom, že se nám bude dařit do Čech přinášet – překládat a vydávat, to nejlepší z oblasti svobody v práci (viz např. zde). Já si totiž myslím, že práce je natolik podstatným dílem života většiny z nás, že změna přístupu k práci znamená změnu života jako celku. Sním také o vlastních knižních projektech a hlavně o tom, že také přispějí k lepšímu světu (viz sen #1).
  7. Sním o svobodné firmě. Mým velkým snem je, že většina lidí bude v práci alespoň tak svobodná jako je v roli občanů. Sním o tom, že od pondělí do neděle budou žít plný a šťastný život. Že se nebudou snažit čas určený k práci přežít a vše se potom snažit dohnat o víkendu. Sním o tom, že se mi bude dařit nacházet lidi (nebo lidem se bude dařit nacházet mě), se kterými vybudujeme svobodnou firmu i z PeopleCommu (dnes je to něco mezi hnutím a volným sdružením lidí se svobodným povoláním). Mimochodem, koho z vás nadchne cokoli z toho, co děláme a chtěli byste se zúčastnit nějakého projektu nebo se jakkoli zapojit, napište mi: tomas@peoplecomm.cz.

To je mých sedm aktuálních kousků. O většině sním již léta, jen mi občas zapadnou nánosem „práce“. Mimochodem, vzpomínáte na 11 knih? Nadchlo mě, co se tehdy „strhlo“ v komentářích pod článkem. Tenkrát jsem se ptal, co čtete. Teď se chci zeptat o čem sníte? Myslím si, že sny/vize/plány o nás prozradí možná víc než knihy, které čteme. Proto prosím, podělte se o podělitelné i zde v komentářích. Stejně jako o jakýkoli názor na téma role snění v životě každého z nás. Díky předem za všechny vhledy a názory.

Tady a teď je skutečný život. Sen je pouze schopnost mysli. Beze snění ovšem může přítomnost zplonkovatět.

A co chci vlastně celým tímhle textem říct (kromě toho, že jsem si urovnal své vize/sny)? Snad asi nejspíš to, že život je „TEĎ“. TEĎ a (a hlavně i) TADY je orgasmus. Nevím kolik je, neřeším, co se děje, co se dělo, nebo co se bude dít. Je to prostě láska. Čistá, pohádková láska. Beze snění ovšem může přítomnost zplonkovatět, což se u mě děje v relativně pravidelných intervalech. Už vím, že pak se potřebuju zastavit a začít si pohrávat s představami o budoucnosti. O tom, co může být, jaké to může být, co chci a co nechci. Co mi ale přijde klíčové, je připomínat si, že život je to, co se děje právě teď a tady – kdy já píšu tyhle řádky – pondělí 11.10. ve 1222 v TaKavárně Jedličkova ústavu na Vyšehradě – nebo teď, kdy je vy čtete :).

Schopnost zasnít se a představit si budoucnost je jedinečná vlastnost lidské mysli, díky které můžeme významně utvářet život, který žijeme. Je však třeba se mít na pozoru, abychom nesedli na lep Waltově partě nebo třeba klukům z Hollywoodu a nezačali si myslet, co si myslí většinová společnost, a to, že přítomnost je nuda, a že teprve zítra to přijde.