Po budově se pohybují Romové

Zde je poslední ze čtyř sérií cedulí. Předchozí naleznete zde: Nevylamuj to! Je tu hovno!, Dveře nezavře jen blbec!, Co píšeme na cedule.

Dvě fotky, které jsem dostal mailem a za které děkuji. Nejdříve nějaký spořádaný občan upozornil ostatní na nebezpečí. A pak to někdo další odlehčil. Smutné a vtipné zároveň.

Místo původu: Tatry. Tady se někdo vyřádil! Kolik zákazů jste napočítali?

Snaha přimět spolubydlící k tomu, aby recyklovali a uklízeli. Původ: obytný dům na pražském Pankráci. Výsledek: neúspěch. Spolubydlící dál nerecyklují a popelnice přetékají. Asi jim jsou cizinci ukradeni.

„Nevoďte prosím psy do restaurace. Děkujeme.“ Vždy se raduji, když autor cedule poprosí a poděkuje. Možná by lepšímu výsledku prospělo, kdyby uvedl důvod. Znám pejskaře, které by podobná cedule naštvala. Myslím, že důvod by jim pomohl pochopit, smířit se a vyjít vstříc.

„Pozor nebagrovať.“ Nápis v jedné vesničce na středním Slovensku. Pro případ, že byste si náhodou chtěli zabagrovat…

„Dodržujte, prosím, domluvené nástupy na snídaně, obědy a večeře. V den odjezdu uvolněte pokoj a odevzdejte klíče do deseti hodin.“ Nevím, nevím – konstrukce „dodržujte nástupy“ mi zavání armádou nebo možná pionýrským táborem. Spojení slov „uvolněte pokoj“ mi také úplně nevoní. Nápis z jednoho hotelu ve středních Čechách.

„Koupání na vlastní nebezpečí.“ To si vždycky říkám, na čí nebezpečí se dá ještě koupat? Nebo na čí nebezpečí je možné žít?

„Žvýkačky patří do koše! Prosíme, nelepte nám je do skříněk ani na jiné plochy.“ Pěkná, slušná, konkrétní prosba. Jinak si nejsem jistý tím, zda žvýkačky patří do koše. Kdo to řekl? Proč zrovna do koše?

Na hřbitově je zakázáno x, y, z – z pražského Vyšehradu. Ukázka toho, co všechno je možné zakázat. Možná by se ještě něco dalo vymyslet?

Na téma cedulí mě napadají tři závěrečné body:

  1. Myslím, že v té nejobecnější rovině existují dvě cesty k novým věcem: Buď jdu a udělám, co udělat chci. V případě problémů se následně omluvím. Nebo se dovolím, a teprve potom jdu udělat, co jsem zamýšlel. Ta druhá cesta je bezpečnější, pohodlnější, ale bohužel výrazně kratší než první. Strach, základní lidská vlastnost, spolehlivě zajistí, že sobě ani jiným většinu nových věcí nedovolíme.
  2. Při čtení textů C. G. Junga mě překvapilo, že už ve 30. letech dvacátého století si všiml rozdílu mezi zákazy, příkazy a omezeními tolik rozšířenými v Evropě a daleko volnějším přístupem typu upozornění a žádostí běžných v Severní Americe. Ten rozdíl mi dnes přijde menší, přesto se mi zdá, že v Evropě jsme zákazy přímo posedlí, zatímco Američané preferují upozornění, vysvětlení a žádosti.
  3. Co mi při „studiu“ nápisů na veřejných cedulích přijde nejpodstatnější, je uvedení důvodu – proč bychom měli udělat, co po nás druzí chtějí? Myslím, že člověk udělá cokoli, pro co nalezne důvod. Jestli na ceduli požádáme o ticho a uvedeme pádný důvod, budeme v dnešním světě pravděpodobně úspěšnější, než když hlučení zakážeme. Přece jenom se lidé cedulí dnes bojí méně než před dvaceti a více lety.

Snad se vám vybrané cedulky líbily. Když narazíte na jakékoli zajímavé, pošlete nám je. Díky.