Kdo si sem chodíte občas počíst nebo něco shlédnout, možná jste zachytili, že jsem minulý týden objížděl Moravu s projektem Peníze, nebo život?. V cca hodinové přednášce a v návazné diskuzi jsem se snažil ukázat, proč si myslím, že vytvořit si práci, která bude stát na přednostech každého z nás, už není  možnost, ale nutnost. Myslím si totiž, že pokud nepostavíme práci na vlastních dovednostech a zájmech, budeme muset jít s “cenou” dolů. Tj. pokud dnes “bereme” třeba 40 tisíc, zítra to bude už jenom dvacet, až nás tu práci někdo nechá udělat pouze za zkušenost či renomé. A to budeme mít možná štěstí. Buď jak buď, zde je několik mých moravských dojmů a zážitků. A protože po mě pár lidí chtělo „slajdy“, vkládám je do úvodu.

Začalo to pondělním Brnem. Tam jsem si sáhl na snad nejobtížnější aspekt mého povolání. Možná se vém též stává, že máte něco půl roku v kalendáři a v den konání se na to vůbec, ale vůbec necítíte. Noc “před Brnem” nám onemocněla Valentýna. Probdělá noc. Druhý den vám padá hlava, brkáte únavou, ale v aule na vás čeká 200+ lidí. Tak se nadopujete kafem a jdete to přežít. To jsem udělal já. V jeden moment jsem dokonce zakopl o katedru (jak mimo jsem byl) až jsem se druhý den ráno nemohl postavit. Přežil jsem. Naštěstí podle ohlasů to prý nebylo úplně marný. Po přednášce zmizely všechny mé knihy, které jsem měl s sebou a fronta na autogram byla chvílemi trapně dlouhá. Tedy soudě i podle toho to aspoň pro některé lidi bylo fajn.

V úterý ve Zlíně na mě čekala opět aula asi pro 400 lidí. Sešla se nás tam ale ani ne stovka. Aula se prý shání lépe než menší místnost. Nejmladší účastnici bylo šest let. Na středeční sraz ve Vivě dorazil dokonce půlroční chlapeček a pětiletá holčička Sofinka. Těší mě, že to téma přitahuje i tuto věkovou kategorii :-). V jejich věku je změna mnohem snažší než u lidí 40+. I těch jsem, ke své radosti, ale na Moravě potkal relativně dost. Mám pocit, že tato témata přitahují poslední léta nejvíce kategorii 20-30 let, a tak mě potěší, když občas nejsem v místnosti úplně nejstarší.

Vytvořit si práci, která bude stát na vašich přednostech (talentu a zájmu) už není možné, ale nutné.

Středa byla perná. Ráno snídaně ve Vivě, odpolední přednáška na VŠB a podvečerní debata opět ve Vivě. Kdyby ale zůstalo pouze u té snídaně tak stálo za to do Ostravy přijet. Jednalo se o akci s názvem “připoj se” s cílem pomoci se lidem seznámit, rozjet podnikání a spolupracovat. Viva to pořádá obtýden. Představte si cca 15 lidí na šesti Klipanech (kultovní pohovka z IKEA), kdy každý má dvě minuty na to, aby se představil. Po představení se rozjíždí neformální debata při které jsem asi pětkrát “spadl z gauče”. Tak moc mě dostaly příběhy lidí, kteří to ráno dorazili… Patrik, který se živil jako obchodní zástupce tabákové firmy a dnes se věnuje (pro mě) velmi zajímavé formě zpěvu. Vašek, doktor subtropického zěmědělství, který zprvu pomáhal v půlce světa, aby se nakonec vrátil ke kořenům a vymyslel si super projekt ptačích budek. Nebo Honza, jenž v nějaké vesničce u Ostravy vyrábí zlaté šperky (mimo jiné prý i pro Angelu Merkelovou) a do toho chová kozy a koumá život… jeden lepší příběh než druhý. VŠB byla skvělá a večer ve Vivě mi přišel jako sraz se starými přáteli. Nádhera. Ostrava mě nadchla. Díky za ni.

Na čtvrteční Olomouc jsem se těšil. Byla to poslední přednáška, k tomu městu mám sentimentální vztah a organizovali to kamarádi. Navíc se přednáška měla konat ve škole, která připravuje manažery pro 21.století.

Po okraj natřískaná místnost, odhadem 150 + lidí slibovala dvě hodiny parádní jízdy. Jenomže už po prvních třech minutách mi bylo zřejmé, že opak bude nejspíš pravdou. A taky že jo. Pro mě snad větší dřina než v ospalém Brně. Místy jsem dělal skoro stojky, abych lidi zapojil. Opakovaně jsem prosil, ať mi skáčou do řeči, ale za celé dvě hodiny nepadla jediná otázka, jediná polemika, jediný nesouhlas. Cítil jsem směs nudy, strachu (vždy, když jsem se snažil lidi vyvolávat) a snahy to vydržet. Až když to skončilo jsem se dozvěděl, že to pro většinu studentů byla jakási polo-povinná přednáška, tj. že do té místnosti nevlezli dobrovolně a se zájmem, ale někdo je tam poslal výměnou za nějaké kredity.

O práci, která nebude stát na vašich přednostech bude do budoucna stále menší zájem. Pokud to bude to, co nabízíte, připravte se, že půjdete s cenou dolů.

S odstupem času mi ta zkušenost přijde důležitá. Dlouho jsem nezažil,jak vypadá “produkt českého vzdělávacího systému”, tedy jak jsem vypadal před lety i já. Bolestivě mi došlo, jak moc tento systém člověka zdebilizuje, oslabí a zničí, jak moc ho změní v bezduché kolečko. Byli to bez výjimky dvacetiletí lidé, ale valná většina jakoby bez života, s tupým výrazem životem znavených penzistů s podepřenou hlavou, zapadlí do židlí, kteří do místnosti přinesli tělo, ale myšlenky nechali jinde. Mimo. Především mě ale překvapil ten strach říct či udělat něco, co by mohlo být chápáno jako chybné či nesprávné. Samozřejmě, že jste v místnosti zahlédli i lidi zúčastněné, kteří tam chtěli být, ale z mého úhlu pohledu byli v menšině oproti těm “polo-spícím”. Tak si říkám, jestli toto mají být “manažeři pro 21.století”, tak se máme na co těšit. Já si v česko-slovenském vzdělávacím systému odseděl své a byl jsem podobně zničený. Možná víc než ta olomoucká parta. Naštěstí jsem si ale sedl do holandského a později do amerického systému a všiml si, že to může fungovat jinak. Hodně jinak. Že není nutné do studentů tlačit zastaralé znalosti, které pak testujete na zkouškách nebo v testech a hodnotíte především chybovost/bezchybnost. Učitel nemusí být “kápo di tutti”, ale spíše jakýsi průvodce, koordinátor nebo dispečer….

Kamarádi! udělejme s tím něco. Vždyť je 2013 a ujíždí nám vlak. Jestli budeme dál naše žáky/studenty takhle ničit, spláčeme nad výdělkem. Slogany “připravujeme manažery pro 21.století” mi přijdou jako přihlouplý marketingový výsměch a vůbec se nedivím, že většina našich firem umí o svobodě, tvořivosti či inovacích tak akorát psát propagační letáčky, ale žít to? To jim zoufale nejde! Podívejte se do našich škol a pochopíte proč. Snad mi odpustíte upřímnost. Popisuji pouze svoji realitu. Tak jsem to vnímal já a je jasné, že jiní lidé to vnímali jinak. Nemůžu si ale pomoct, tohle “ničení lidí” mi přijde do nebe volající.

A zpětná vazba na moji práci? Co člověk, to názor. Na jedné straně díky a nadšení… změněný život, odvaha, nové souvislosti, zábava (??), vděk za to, že se tu vůbec někdo věnuje osvětě tohoto tématu. Na straně druhé odcházení lidí během přednášek nebo názory typu “Celá 60 minutová přednáška obsahuje 15 minutový obsah. Milý člověk s hezkým pohledem na svět. Zároveň ale velice nezkušený speaker se spoustou vycpávek ve větách.” Nebo: “Přiznám se, že jsem byla trochu zklamaná tím, že spoustu věcí, které říkal na přednášce, se dají vidět na videích, které Tomáš natočil, nebo byl natočen.” Nebo: “Tomáš se moc ptá a tím působí nejistě.”… Já děkuji za všechny názory. Snažím se z nich poučit. Pokud máte další, sem s nimi. Protože názor (pokud je podáván jako názor a ne jako dogma) je pro mě pořád lepší než žádný názor. Samozřejmě platí, že si každý žijeme ve své realitě. Co jeden miluje, druhý nesnáší a naopak. Tak už to, zdá se, v lidském světě chodí.

Moc děkuji Adrianě, Evě, Radkovi, Vlaďce, Vladimírovi, Janě, Renče, Katce, Petrovi, Honzovi za organizaci všech těch setkání. Bylo to pro mě důležité a přínosné. Součástí každé přednášky byla možnost koupit si moji knihu. Kromě toho jsem vzal i Na čem dnes záleží? Níže je kolik se jich prodalo. První číslo je počet „Peníze, nebo život?“ a v závorce je „Na čem dnes záleží“ – jsou to, na světový bestseler, úsměvná mikro-množství, ale dobré věci mají pravidla pomalý rozjezd.

Brno 26 + (1), Zlín 8 + (2), Ostrava VŠB 8 + (2), Ostrava Viva 18 + (3), Olomouc 3 + (1)

A co ještě na téma Peníze, nebo život (aneb, jak si vytvořit práci, která bude stát na vašich přednostech) do léta zbývá?

A co na téma Svoboda v práci (aneb, jak to ve firmě pře/nastavit tak, aby většina lidí  mohla dělat, co má ráda).

Na čem dnes záleží je od včera už i v Kafíčku a dnes odcházel balík do Martinusu. Tak držím palce, ať se této fenoménální knize na Slovensku daří.

A tady je pár fotek z přednášky na ČVUT (už jsem šířil přes FB) – je to součást „turné s knihou“ a shodou okolností tam byl fotograf. Užívejte!