Občas na našich setkáních požádám lidi o následující experiment: Každému rozdám jablko a požádám je, aby ho měli celý den u sebe, ovšem tak, že to ostatní neuvidí (což je buď velmi obtížné nebo dokonce nemožné). Ke konci dne je už většina lidí unavená a poněkud rozmrzelá z nesmyslného schovávání jablka, které stejně všichni ostatní vidí. Mnoha lidem už během dne dojde paralela skrývání věcí, které by ostatní neměli vidět, s předstíráním, že jsme takoví a ne makoví. S hrou na někoho jiného.

Chceme získat správného člověka, nebo toho, který na nás udělal dobrý dojem?

Narazil jsem na výborný příklad této oblíbené hry. Etiketa Ladislava Špačka, věnovaná přijímacímu pohovoru, mi hru na schovávání jablka silně připomíná. Na přijímacím pohovoru podle pana Špačka (už to slovo PO-hovor mi zavání povýšeneckými praktikami minulého století, kdy se běžně chodilo tzv. „na kobereček“) není důležité opravdu poznat druhého člověka, nýbrž je třeba udělat dojem. Každý si tak vycpe kapsy několika jablky (viz výše), další si dá do ponožek, několik se jich vejde za triko, ti chytří si vezmou ledvinku, do které dají minimálně dalších pět. A pak už se podle kýmsi sepsaných pravidel vede ten slavný pohovor. Chytré a hlavně precizně naučené otázky a chytré odpovědi. „Kde se vidíte za tři roky?“ „Jaké jsou vaše silné a slabé stránky?“

Když si povídají dva obleky, může to dopadnout všelijak.

Hlavně aby někomu nevypadlo jablko! Abych se nezatvářil nesprávně, abych neřekl nějakou blbost, abych se nezačal potit, abych nemusel na záchod, abych neměl okno, abych se zalíbil. Kéž bych se zalíbil, kéž by si mě vybrali!

Proboha, kolik těch jablek vlastně schovávám?

A tak na sebe hrajeme tuhle habaďuru na dojem a zalíbení se. Ze schovávání jablek jsme pěkně utahaní, ale hlavně že jsme udělali dojem. Vzpomeňte si na poslední pohovor a na stres a únavu s ním spojené!

Ale hlavně: je dáma v kostýmku schopnější než dáma v džínách? Je navoněný pán vhodnější než pán, který se spěchem zpotil? Je chytřejší ten, co dokonale odpoví na každou otázku, v porovnání s tím, co se občas zadrhne?

Nemyslím si to. Myslím si, že co člověk, to individualita, co firma, to přístup. A existují řady firem, kam přijdete v obleku s naučenými odpověďmi, a můžete jít domů. Záleží na člověku a na konkrétní situaci. Myslím, že je krátkozraké a hloupé soudit lidi podle toho, co si právě oblékli nebo jak se tváří. A naše chyba. Když dáme na první dojem, můžeme se velmi často splést a místo člověka správného začneme spolupracovat s člověkem, který na nás udělal dobrý dojem. Jak říká můj kamarád Robert, když si povídají dva obleky, může to dopadnout všelijak. A to může být nepříjemné, únavné, zdlouhavé a drahé.

Vysypme tedy ta jablka, přestaňme hrát „hru na pohovor“ a dělání dojmu. Pojďme se vrátit k tomu, co jsme všichni uměli jako děti: Buďme sami sebou!